Článek
Přijde mi zcela normální, že když si něco kupuji, mohu si to nechat dát do své nádoby. Dokonce to dneska umožňují i automaty na kafe ve dvou obchoďácích. Prostě si navolím, že mám svůj kelímek, a je to. Běžné je i v mnoha kavárnách, že si prostě přinesu svůj hrnek, do kterého mi kafe udělají. Jsou takzvané bezobalové prodejny, kam zase můžu přijít se svými krabičkami, dózami a nakoupit, co potřebuji. A tak jsem vyjevená z toho, že někde se z toho dělá haló.
Třicet deka vlašského salátu
Haló se z toho dělá v menším krámu, v typické jednotě s vysokými cenami, omezeným výběrem a nerudnými prodavačkami. Kdo pamatuje socialismus, ten si tam musí vzpomínky vždycky oživit. Je to tam dost podobné. Ale mají tam dobré saláty od jednoho z víceméně místních dodavatelů. Proto tam občas zavítám. Teď pro vlašák.
Stojím u pultu, čekám, až se prodavačka dostaví. Minuta, dvě, až mě konečně zahlédne, přeruší stání u regálu a jde mě obsloužit. Dobrý den, poprosím vás třicet deka vlašáku, sdělím slušně a mile svůj požadavek. „Do fólie, nebo do kelímku?“ bez pozdravu, dost drze odsekne prodavačka. Já se snažím být pořád milá, jedním rychlým pohybem sáhnu do tašky a vylovím svou plastovou dózu.
„Poprosila bych vás, jestli mi to můžete dát tady do té mé mističky, děkuji.“ A už natahuji ruku, že ji prodavačce podám. A v tu chvíli začalo doslova peklo, problém a názorová výměna. „To ani náhodou. Ptám se, jestli kelímek, nebo fólie, do nějaké pochybné vaší misky vám nic dávat nebudu.“
V čem je problém?
Trochu nechápavě se táži, v čem je problém, proč to nemůžu dostat do mé dózy. A prodavačka zakroutí očima a nepříjemně mi začne odpovídat. Jako kdyby to musela dělat dvacetkrát denně. „Jsou to předpisy, směrnice. Lidé chtějí potraviny do bůhví čeho, mají to špinavé, kontaminované. Pak jim něco bude a vozí se po našem obchodě a našich lahůdkách. Prostě kelímek, nebo fólie, chápeme se.“
„A nešla by udělat výjimka? Moje dóza je čistá, umytá, používám ji doma pravidelně a nikdy mi nic nebylo,“ snažím se obměkčit prodavačku. „Do vaší mísy vám to nedám, bude vám zle,“ odpálkovala mě a když sáhla pro kelímek, bylo mi jasné, že na svou misku nemám šanci.
Neekologické a drahé
Tak tedy do kelímku, odevzdaně jsem ze sebe vysoukala. Tak jsme právě zbytečně vytvořili plastový odpad, říkám si pro sebe. Nemuseli jsme, ale vytvořili, protože patrně možná jednou nějaké čuně přišlo se špinavou miskou a pak trávilo večer na záchodě. Ach jo.
Jdu k pokladně a tam mě čeká další překvapení. Nejenom že zaplatím za svůj salát. Já musím platit ještě 2 Kč navíc za ten kelímek. Jo, za ten úplně obyčejný, co stojí několik desetihaléřů. Ne že by mi šlo o tu dvoukorunu, nouzí netrpím, ale jde mi o princip. Holt, naše jednota dokáže vždycky něčím překvapit. A co vy, překvapilo by vás to také, nebo to znáte i z vašeho obchodu?
