Článek
Svatba má být o tom, že si všichni svatebčané – včetně novomanželů – užijí zábavu, legraci, oslaví lásku těch dvou. A buďme upřímní: člověk se baví mnohem lépe, když nemusí nic řešit, nikoho hlídat ani se o nikoho starat. Ano, mám na mysli děti. Jít na jakoukoli oslavu s dětmi znamená určitou komplikaci.
Ne že by mi děti byly na obtíž, to určitě ne. Ale když se chci pobavit s dospělými, považuji za normální, že je nechám doma. Můžu si dělat, co chci, kdy chci a jak chci a nemusím nikoho hlídat, řešit jeho problémy ani být neustále nablízku.
Děti jako problém
Podnikáme s dětmi mnoho věcí, spoustu různých aktivit a zábavy. Ale zároveň si chceme čas od času odfrknout. Když chceme jít s partnerem nebo přáteli do kina, na skleničku či na večeři, nechceme se tam starat o prcky. Chceme si na chvíli užít večer, ne být stále tou mámou a tátou, těmi chůvami, které nemohou ani na chvíli vypnout.
Jasně, znám rodiče, kteří své děti po příchodu někam „vypustí“, netuší, kde jsou, co dělají a co se jim děje. Těm rodičům je to úplně jedno, nestarají se. Pak jen křiknou, děti přiběhnou a všichni jdou domů. Ne, taková já být nechci. Chci mít děti pod dohledem – jestli jim někdo neubližuje, jestli ony neubližují jiným, jestli nevyvádějí něco, co už může být opravdu hodně nebezpečné. Nejsem vrtulníkový rodič, ale chci je mít na očích, pro jistotu. Mám za ně přece zodpovědnost.
Pochop, že my naše děti na svatbu prostě brát nebudeme
Když nám moje známá přinesla svatební oznámení, zaradovala jsem se. Nebylo to jen oznámení, že se můžeme přijít podívat na obřad, ale zároveň i pozvánka na odpolední a večerní mecheche – tedy hostinu. A já se začala těšit. Na pozvánce bylo jasně uvedeno, že děti jsou vítané, ale já se rozhodla, že je dáme k babičce.
Pro jistotu jsem to nevěstě napsala, aby věděla, že my přijdeme pouze ve dvou, bez dětí. A ona s tím začala mít problém. Prý tam bude pro děti zábava, skákací hrad, různé aktivity a soutěže. No, to je sice skvělé, ale já si radši na parketu zatancuju, než abych stála u hradu a hlídala, jestli mému prckovi někdo neskočí na hlavu. Stále do mě hučela, pořád mě přemlouvala, abychom děti vzali, že jich tam bude hodně – no, pro mě o důvod víc je radši nebrat.
„Pochop, že my naše děti na svatbu prostě brát nebudeme,“ zlobila jsem se. Chápu, že je to její svatba a může si nastavit svá pravidla. Jenže já si chci svatbu opravdu užít: chci tam být primárně pozvaný, bavící se host – a nikoli máma na plný úvazek, která musí kromě zábavy stíhat i péči o dítě.
Mám to radši bez dětí
A mám-li být upřímná, s tím, že na mě někdo tlačí, abych vzala na svatbu děti, jsem se setkala úplně poprvé. Obvykle je to přesně naopak: dětem se často vystavuje zákaz. A řeknu vám – jsem za to ráda. Mám ráda své děti, ale nejsou to přece koule u nohy, abych je musela brát všude s sebou. Lépe jim bude jistě u babičky než mezi desítkami křepčících, mírně opilých svatebčanů.
