Článek
Dlouho jsem nebyla nikde na snídani, a tak jsem si řekla, že bych mohla vyrazit. Domluvila jsem se s kamarádkou, že půjdeme do bistra. Říkám si, bude to takové neformální, za dobrou cenu, lepší než v nějaké restauraci, kavárně nebo hotelu. To jsem ještě netušila, jak hodně jsem se mýlila.
Co tady mají
Domluvily jsme se, že se sejdeme před bistrem, na které jsme slyšely samou chválu. Vstoupily jsme dovnitř a zjistily, že objednávat si musíme u pultu, pak se usadíme a obsluha nám vše přinese. No, není to nejkomfortnější způsob, ale jsme v bistru, no ne? Takže stojíme u pultu, koukáme na nabídku a na mě jdou mrákoty.
Pošeptám kamarádce: „Vidíš ty ceny? To snad není možné.“ A ona odpovídá: „Jo, vidím, už mě přešla chuť.“ Mrkneme na sebe a dáváme si najevo, že zdrháme, nejlépe bez povšimnutí. Ale je pozdě, osloví nás muž s tím, co si prý dáme. Kamarádka mlčí, a tak mluvím já. „Nezlobte se, nedáme si nic, půjdeme pryč.“
Tolik peněz?
„Něco není v pořádku, dámy? Garantuji vám, že budete spokojené, když u nás posnídáte,“ nenechá se odradit zaměstnanec. Tak když to chce vědět, tak mu to tedy řeknu. „Ano, je problém s vašimi cenami,“ odpovím mu decentně. „Ale my vaříme prvotřídně, z kvalitních surovin,“ kvapem odpovídá. Ach jo, pomyslím si, ten se nenechá odradit, tak budu rázná.
„Tolik peněz za snídani? Za to mám oběd s polévkou,“ vysmála jsem se mu. „A už mi nic neříkejte, my odcházíme. Věnujte se těm, kdo jsou ochotni 170 Kč za vajíčka dát,“ dodala jsem. Otočila jsem se a šla.
Nechápu, ale akceptuji
Takže jsme to vyřešily tak, že jsme si v nedaleké kavárně daly kávu, koláč, sedly si ke stolku a posnídaly za pár korun. A téma hovoru? Bylo jasné. Že nechápeme, jak někdo má tu drzost nabízet tři vajíčka s pečivem za 170 korun českých. Za to je poctivá česká kuchyně na meníčku i s polévkou. Ale na druhou stranu, lidé tam chodí, tak asi mají peněz dost. A co vy, dali byste si jednoduchou snídani v podobě míchaných vajec za tuto cenu?
