Článek
Já vím, že si stánkaři mohou své zboží prodávat za ceny, jaké chtějí. Že je jen a pouze jejich věc, jakou budou mít marži a kolik na tom vydělají. Existuje takzvaná neviditelná ruka trhu. Tedy že zboží je drahé až ve chvíli, kdy o něj opravdu nebude zájem. Když zákazníky mají, tak proč by zlevňovali, že?
Ale zároveň dodávám: já jako zákaznice se k tomu mohu vyjádřit. Mohu mít názor, co mi přijde normální, drahé nebo předražené. Přece jen člověk má nějaké srovnání a ví, kolik co stojí.
Klobása za 150 Kč
Takže když někdo prodává obyčejnou grilovanou klobásu s kouskem chleba a trochou hořčice za 150 Kč, přijde mi to drahé. A nemám problém to říct. Zvlášť když je ceník schovaný, napsaný malým písmem. A protože jsem ho hned neviděla, radši jsem se zeptala. „150 Kč stojí,“ odpověděl mi stánkař. „A máte v tom chleba a hořčici,“ dodal. No, jako by to snad nebylo standardem, pomyslela jsem si.
„Tak to je na mě dost, nebudu mít zájem,“ odpověděla jsem. „Normální cena,“ snažil se mě přesvědčovat. „Platím tu nájem a taky potřebuju něco vydělat,“ snažil se mi to všechno vysvětlit. Ale to já všechno vím – a také vím, za kolik ji prodávají jinde.
Tak běžte pryč
„Tak si ji kupte jinde a nezdržujte tady,“ řekl mi celkem rázně. A to na mě bylo moc. On byl ten, kdo mě tam chtěl udržet svými argumenty. „Strčte si tu svou klobásu za 150 Kč za klobouk, to je zlodějina!“ hodně hlasitě jsem na něj křičela. „Já jdu o kousek vedle, tam stojí stovku,“ ukázala jsem rukou směrem k jiným stánkům.
Tahle věta neunikla pár lidem ve frontě. „Ano, obešla jsem to tu celé, támhle je stánek, má tam udírnu a klobásy prodává za stovku,“ řekla jsem jim. „Klidně pojďte za mnou, já jdu tam.“ A stalo se: já vyrazila a všichni lidé z fronty vyrazili za mnou. A drahý stánkař byl bez kšeftu, zatímco ten levnější prodal šest klobás během chvilky.
Jo, tomuhle se říká konkurenční boj. Cena prostě rozhoduje. Souhlasíte se mnou a také byste si radši dali jídlo o 50 Kč levnější?
