Článek
Bylo chladné prosincové odpoledne. Mráz štípal do tváří a většina fyzických osob se těšila, až zapluje do tepla svých domovů pořízených většinou na hypotéku či výhrou v AZ kvízu.
Na rohu náměstí Svobody šel o holi velice starý pán, 79 let údajně měl.
Již se těšil do tramvaje (respektive do šaliny, jak říkají domorodci) a pak domů. Na teplý čaj a svého kocoura Bartíka, kterého kdysi pojmenoval po svém oblíbeném komunálním politikovi.
Dědek šmatlal štatlem řekl by Franta Kocourek , kmet důstojně s patriarchálním nádechem procházel moravským Manchesterem napsala by asi fancy spisovatelka Kateřina Tučková.
K dědečkovi (79) přistoupil rozcuchaný muž (jako by mu snad předchvíli vybuchl papiňák) v otrhaném kabátu a čepicí s logem HC Slovanu Bratislava, s papírovým kelímkem v ruce. Bezdomovec.
Požádal seniora o „drobák“, jak jinak.
„Odkud jsi a jak dlouho už jsi na ulici?“ zeptal se ho starý pán se zájmem v hlase. V jeho otázce nebyla špetka zloby, jen snaha začít rozhovor. Ostatně žil roky sám a ani jeho kocour toho moc nenamluvil…
Bezdomovec na dědu vrhl pohled, ostrý jako břitva a studený jako ledová sprcha na Armádě spásy ve kterém se mísil odpor s pobavením. „Bez těch zbytečných řečí by to nešlo, dědku?“ ušklíbl se. A pak po brněnsku velmi ostře zamračil.
Starý pán se trochu zarazil, ale přesto vylovil z kapsy padesátikorunu a vložil ji do kelímku. „Tady máš,“ řekl prostě.
Bezdomovec se na něj podíval, jako by ho urazil. „Jen padesát korun? To si snad děláš srandu, ty lakotný senile!“ vykřikl. „Ty máš důchod, ne? Tak co kdybys přidal trochu víc, ať to za něco stojí?“
Dědeček se už na to nezmohl odpovědět. Pomalu se zvedl ze zeměkoule na kterou ho srazil opilý bezdomovec a zamířil pryč. Bezdomovec za ním ještě cosi mumlal, ale starý pán to již ignoroval.
O pár dní později se ti dva znovu setkali. Bezdomovec stál na stejném místě a kelímek držel před sebou, jako by rozdával vstupenky na představení. Dědeček šel tentokrát kolem bez zastavení.
„Hej, dědku! Dáš něco?“ zavolal na něj bezdomovec, jehož krátkodobá a střednědobá paměť nepatřily mezi jeho silné stránky.
Dědeček (stále 79) se zastavil, otočil se a s klidem primátorky Vaňkové odpověděl: „Ne, nedám. Ale řekni mi – už jsi zdanil těch padesát korun, co jsem ti dal předevčírem?“
Bezdomovec na něj zůstal zírat, jako by mu právě oznámil, že Zbrojovka postoupila do Ligy Mistrů. Na okamžik ztratil slova, ale pak se znovu uchýlil k česko-slovenským peprným nadávkám.
Závěrečný zvonec
Dědeček (stále 79 se jen tajuplně usmál a odcházel. Už věděl, že jeho štědrost musí mířit k lidem, kteří si jí váží.
Za rohem zamířil ke stánku s polévkou, kde přispěl na teplé jídlo pro potřebné.
Uvědomil si, že laskavost patří těm, kteří ji dokážou přijmout s pokorou, nikoli s výčitkami.
