Článek
Nedávno jsme projížděli vesnicí, která je od našeho bydliště docela vzdálená, ale tento náš chodský kraj zase tak velký není, abych přesně nevěděla, jak se která víska jmenuje a který dům je „ten můj“. To byla naše oblíbená hra v autě, když jsme sem jezdili s rodiči za babičkou. Cesty z Prahy byly dlouhé, sotva však skončila dálnice, s mámou jsme vyhlížely z oken vozu a ukazovaly si: „Tam bych chtěla bydlet!“ „Ne! Tenhle dům je můj!“, zatímco táta spokojeně pokuřoval a poslouchal z autorádia na starých „emgetonkách“ Nedvědy.
Tuhle hru hraji pořád, ale už jen sama pro sebe, aby mě manžel nepovažoval za blbce. Dcera spíše kouká po autech a vánočních stromečcích, co svítí v zahradách, já se dívám na oprýskané statky s kovanými vraty a představuji si, jak tam chovám koně, píšu knížky a na veškeré domácí práce mám regiment sluhů. Ty staré usedlosti mají neuvěřitelný půvab. Široká okna, vysoké štíty, úzké dvorky, vzadu se skrývá sad a rozlehlá zahrada. Je jich tu plno, tak mám o čem snít. Projížděli jsme tedy přes malou vesničku, když jsem si všimla u jednoho „mého“ statku čilého pracovního ruchu. Bagr strhával staré tašky, střecha byla napůl zborcená, všude lidi a nákladní auta. „Aha. Tak Paní už jim to dala. Nebo umřela,“ zamumlala jsem v duchu. To nevšední setkání se mi vybavilo do naprostých detailů.
Měla jsem tehdy čerstvě narozené mimino a vozila jsem kočárek do našich kopců, když jsem si po pár dnech začala všímat staré paní, která mě fascinovala. Byla velice zvláštní. Vždy oblečená v černém, černé kalhoty, sako, šátek; za sebou táhla tašku na kolečkách a předběhla mou pachtící se osobu do táhlého stoupání. „To snad není možný,“ otírala jsem si zpocené čelo, když nás zase předběhla a šupajdila s nákupem nahoru. Chodila jsem s dcerou v pravidelný čas, dopoledne, takže jsme se potkávaly pak už každý den. Při pohledu do její přísné tváře, která vypadala jako složená z pergamenu, mě sice přešla chuť navazovat konverzaci, nicméně žena začala sama.
„Dobrý dopoledne. Já vás tu vidím každý den.“ sdělila mi během svého letu tryskem stará paní. „Dobrý den. Já vás taky. A nestačím se divit, vy jste tak čilá, já vám nestačím! Nechcete si tu tašku dát do kočáru?“ nabídla jsem jí to, co jsem chtěla udělat už dávno. „Ale ne. Máš toho sama co tlačit,“ zatykala mi, což už nám pak zůstalo. A líbilo se mi, že neňufala do kočárku a nedělala budliky budliky. Byla spíše strohá a přísná, bylo vidět, že má za sebou opravdu dlouhý život. Věk neumím odhadovat ani u mladých, můj skromný tip zněl, že jí je kolem osmdesáti let. Právě proto mě tak udivovala ta její čipernost, důstojnost, rovná záda, rychlé nohy. A tvář, ve které bylo vepsáno něco, co jsem ještě plně neuměla odhalit. Ale i to přišlo. Byl to děsivý a krutý životní osud, který souvisel i se mnou. Sice nepřímo, ale přece jen.
A na to jsem přišla právě při pohledu na její dům, který „někdo“ boural a přestavoval. To prozření mi způsobilo hotovou ránu na solar a mám teď po celé svátky o čem přemýšlet. Jsou setkání náhodná nebo nejsou? Řečnická otázka, na kterou fakt neznám odpověď. Ale abych to vše uvedla do souvislostí - postupem doby jsme se začaly bavit. Já s malým miminkem a stará žena. Všimla jsem si, že na mě čekává čili zpomalila chůzi, abych ji s kočárkem dojela. Zvolnila krok a šly jsme vedle sebe. A jelikož jsem ženská a zvědavá (a ta paní mi prostě nedala spát), chtěla jsem znát její životní osud. Od starých lidí se totiž mnohdy dozvíte nečekané, neskutečné a neuvěřitelné věci. Prožili si své a mají své zkušenosti, kterým by nikdo nevěřil. A oni to tak moc chtějí někomu říct!
Začala jsem jí v duchu říkat Paní, protože jméno mi nesdělila. Ale rozpovídala se řádně. „Ty jsi odsud? Neznám tě,“ „No, já jsem se sem přivdala z Prahy,“ nechtělo se mi rozebírat putování naší rodiny nejprve z Chodska do Prahy, pak můj návrat zase zpátky do mého rodiště, kde jsem se vdala. „Já jsem původně z…,“ řekla jméno vesnice, ve které stál „můj“ dům. Posléze jsme si to spojily: „Tam je statek u návsi, který se mi strašně líbí, ten s lomeným štítem, je tam zasazená soška Jezulátka.“ „To je můj dům.“ sdělila mi jen tak mimoděk.
„Fakt? Ten se mi strašně líbí, tam bych chovala koně a…“ snila jsem. „Měli jsme koně.“ řekla opět Paní tím svým strohým stylem. „I krávy, kozy, slepice, husy. A teď bydlím tady, mám jednu cimřičku, přístup na zahradu, mám pár králíčků a slepiček, jsem spokojená. Ten velký dům už jsem nezmohla. Tak mám vejminek u dcery své sestry.“ mlaskla a zadívala se smutně do dáli. Tvář měla zase přísnou. Dívala jsem se na ni a protože vím, že někdy je nejlepší mlčet, počkala jsem, až se rozpovídá. Ale ne. Zase se stáhla do sebe, rozloučila se, druhý den ale čekala na „našem“ místě a povídání jelo dál. „A vy jste úplně sama?“ troufla jsem si na otázku. „Sama,“ odtušila Paní. A ticho.
Tak to jsem přestřelila, došlo mi. Evidentně nemá ráda, když se jí někdo vrtá do soukromí. Ticho bylo doslova ohlušující, i když je to protimluv. „Měla jsem manžela, syna, sestru. Teď mám jen sestřiny děti a barák. Tak si to spojte, jste chytrá. Rozumíte tomu.“ Rozuměla jsem. Neteře a synovci dali tetě pokojík někde v rodinném domě s tím, že stará teta jednou umře a kdo dostane barák? Nesnáším takovéto rodinné války a bylo mi smutno při pohledu do jejího už zase „vzdáleného“ obličeje. Paní měla jasně modré oči, které vždy získaly nepřítomný výraz. Jako kdyby viděla věci, které my nevidíme. A možná že opravdu viděla. Nicméně nebyla to moje věc, nemohla jsem do ničeho zasahovat, nechtěla jsem ani zbytečně začínat debatu na téma „nenažraní příbuzní“, protože jsem neznala všechny souvislosti. Mlčeti zlato, jak se říká.
„Je mi pětaosmdesát,“ začala. „Já pamatuju věcí. Moje babička ještě sloužila, ve Vídni. Vrátila se s outěžkem, to byla moje máma. Svedl ji nějaký Vídeňák, voják. To byla strašná skvrna, to si holka ani neumíš představit, co to tehdy bylo. S babičkou už doma nikdo nikdy nepromluvil ani slovo. Ani slovo, rozumíš tomu? Trochu se pomátla na rozumu. My to asi máme v rodině. Máma mého dědy, prababička, to už je ale strašně stará věc, to byla ještě vrchnost, tak ta se zbláznila taky. Pánům pošla chrtice, měla vrh štěňat, a hádej. Prabába měla malé dítě, donutili ji k tomu. Musela je kojit.“ „Koho?“ vyhrkla jsem nevěřícně. „Štěňata.“ mávla rukou Paní. No ty bláho, ulevila jsem si v duchu. O tomhle jsem četla zatím jen v knihách Pittnerové a Javořické. Ale fakt se to prý dělo! Vrtěla jsem hlavou. S paní jsem se setkávala dál a ona postupně odhalovala svůj život.
„Manžel byl voják, pak ho komunisti uklidili do lesa. Byl starší jak já, o hodně. Ale měli jsme se rádi. Pak na něj spadl strom. Umřel. Chlap jako hora a najednou byl pryč. To jsem měla akorát malého. Pak nám vzali koně, krávy. Zbyl mi jen ten obrovský barák. Asi jsem se taky pomátla. Ale měla jsem syna.“ mluvila a mluvila, jako kdyby to konečně pustila ven. Já seděla na kamenech u hřbitova, kam jsme neplánovaně došly, pohupovala madlem kočárku a poslouchala starou Paní, které nezbylo nic. Protože z ní vypadla i další tragédie: „A tady leží syn.“ mávla rukou ke hřbitovu. „Zabil se na motorce, když jel za děvčetem. Koupil si ji, šetřil na ni celé roky, první jízda, vzal kamaráda, ten to přežil, můj kluk ne. První jízda za holkou, věřila bys tomu?“
Připadala jsem si hrozně. Paní měla slzy v jasných očích, bylo mi jí líto. Otevřela nákupní tašku, aby si sáhla pro kapesník, viděla jsem, že má takový ten klasický nákup starých žen - čtvrtku chleba, osminku másla, mléko a malý balíček sýru nebo salámu. Nevěděla jsem, co mám říct. Tak jsem jí jen stiskla žilnatou ruku. „Já ani nevím, proč ti to povídám, posloucháš tu plky starý ženský. Jen mi připadá…Jako kdybych tě znala. Ale to nemůžu. Já půjdu. Opatruj tu malou,“ ukázala na dceru, která už seděla jako hříbek a pomalu se začínala stavět na nohy.
„Neteř není zlá, ale nadává, když se opozdím. Jako kdyby jí na tom záleželo, jestli se vrátím. Ta by mě nejradši viděla na márách. Už ani ty králíky nemám, předevčírem jsem je šla ráno nakrmit a kde nic tu nic. Prý utekli. Vzala mi je. Je to krutej život. Stáří je strašná věc, ale osamělé stáří je ještě horší. Někdy, víš, někdy mám takovou chuť vzít sirky a jít ten barák zapálit. Aby po mně nezůstalo nic. Pak by se vidělo, jak mě má ráda!“ smála se hořce Paní. Hořko bylo i mně. Postupně se nám měnil denní režim, nechodila jsem už s kočárem do kopců, Paní jsem občas zahlédla, zamávala, ona také, pochválila malou, ale bylo vidět, že schází. Neměla už jiskrné oči a narovnanou postavu. Hrbila se, belhala se, pak mi zmizela z dosahu i z očí. Už jsem ji neviděla. Nezapomněla, ale ve víru dalších událostí mi Paní „unikla“.
Uplynuly asi čtyři roky od posledního setkání, když jsme projížděli kolem jejího domu. Hned se mi to vše vybavilo. Pokud dobře počítám, bylo by jí kolem devadesáti. Tak se asi neteř dočkala. Přijeli jsme domů, já tu něco poklízela, ze zvyku jsem si prohlédla fotky rodičů a chystala se jít na hřbitov dát jim na hrob stromeček, a tak všelijak podobně. V tom mě praštila do očí jedna stará černobílá fotka, kde stojí asi šestnáctiletá máma po boku vysokého a urostlého fešáka, staršího kluka, o kterém se u nás nesmělo mluvit, protože to bylo všechno velice bolestné, taková láska, a tak špatně skončila… Moment? Prásk. Bylo by to možné? Je to možné? lapala jsem po dechu a srdce mi tlouklo. Já to najednou věděla.
Vše se pospojovalo v onen krutý fakt, který přímo bil do očí. Já už vím, kdo bylo to děvče, za kterým syn Paní jel na motorce a nedojel. Bez tohoto děvčete bych se nenarodila, táta přišel až o mnoho let později. Byla bych na světě, kdyby to ten kluk přežil? Nebo byla, ale úplně jiná? A ony se znaly, viděly se. Na pohřbu. Proto jsem asi staré ženě přišla povědomá. Jsem mámě hodně podobná a předpokládám, že si truchlící matka na pohřbu velice dobře prohlédla dívku, kvůli které, i když za nic nemohla, se to stalo. Však rozumíte.
Byla jsem úplně bez sebe, na hřbitov jsem došla jako v mrákotách a jednu větvičku se zlatou ozdobou jsem položila na hrob i tomu klukovi. Nevím, jestli mi tehdy Paní osud nastrčil do cesty schválně, nevím, jestli jsem na to vše měla přijít až v tento adventní čas, netuším, jestli to byla náhoda nebo ne. To už se nikdy nedozvím. Jen bych chtěla říct, že naslouchat se vyplatí, zvlášť starým lidem. Jejich osudy jsou totiž s našimi natolik propletené, že se někdy nestačíte divit.
Přeji všem svým čtenářům i ostatním klidné svátky. A vzpomínejte na své staré blízké i vzdálené. Mají toho tolik co říct - a když to nestihnou, je pozdě. A je to škoda.
