Článek
V předvánočním čase lze potkat spoustu bláznů. Ne, já to nemyslím zle. Jen mám pocit, že s blížícími se svátky vyrazí pro svůj kus žvance i lidé, kteří byli dosud někde schovaní. V krytu nebo v dobrovolném domácím vězení, opravdu nevím. Nebo jsou to lidé relativně normální, kteří ale propadli onomu amoku, který provází každý sváteční shon - co nejvíce a co nejdříve si nakoupit, vybílit regály, nasednout do auta a odjet do svého doupěte, kam se zase na rok zalígrují. Potraviny, spotřební zboží, co já vím. Ale nenapadlo mě, že na tyto podivíny narazím i v obchodě se spodním prádlem.
Abyste rozuměli, já nejsem z žen, které si v nákupu těchto nezbytných dámských propriet libují. Jde o to, že jsem onu vrchní část spodního oděvu dlouho nepotřebovala. Celé roky jsem vlastnila prsa po tátovi, jak se u nás libozvučně říká ňadrům velikosti nula. No, abych nebyla přehnaně sebekritická, možná to šlo i do čísla jedna. A kamarádky mi to záviděly, protože co si budeme povídat - mohla jsem nosit všechno bez ohledu na to, abych se „starala“ o výstřih. Nebo řešit, kam s ramínky. Já prostě podprsenku jednoduše téměř nenosila, nebylo třeba.
Jenže v onom prokletém střední věku, ve kterém se pomalu začínám nalézat (i když v hlavě je mi osmnáct, no vážně, zrovna maturuji!), na tělo každé ženy začíná působit jistá neblahá síla, která všechny tělesné přebytky jaksi - přemisťuje. Padá zadek, padají rysy tváře, gravitace je slovy Sheldona Coopera bezcitná - víte kdo. Takže si to dámy jistě umí představit a vědí, o čem mluvím.
Ne, že bych nějakou tu šprndu nevlastnila, to je jasné, že během let jsem je nosit musela. Ale objednávala jsem si je z prověřeného e-shopu, kde stačilo zadat onu velikost nula a bylo to. Jenže poslední dobou už to nebylo. Z obchodu začaly chodit prapodivné podprsenky, zcela evidentně střižené ne na ženu, ale na šimpanze. Nebo na mimozemšťanku z Total Recallu, která vlastnila prsa rovnou tři.
„Co to je?“ vytáhla jsem z pytlíčku nevěřícně cosi, co mělo, nekecám vám, dva košíčky NAD SEBOU. Pak přišla další, s kosticí a popisem: „Vaše ňadra budou jako na obláčku“. Jo! To nevím, jaký obláček měli výrobci tohoto kousku na mysli! Cumulonimbus asi. To je ten obrovský mrak v podobě věží, protože přesně takto ta podprsenka vypadala. Jako dva kopce. Myslím, že byla ještě naškrobená. Když jsem si tento postroj namontovala na hruď, vypadala jsem jako Madonna. Ne ta svatá, ale ta zpívající nesvatá. Nebo jako stárnoucí pin-up girl se špičatou přední výbavou. „Ještě třásně a můžu se postavit nahoru, jak je tah na Folmavu. Pořádný taneček a třeba mi z kamiónu nějaký hodný řidič hodí alespoň chleba s máslem,“ mumlala jsem v duchu.
Tak to ne. E-shop jsem dala do „neoblíbených“ čili hodila do pomyslného koše a vzdychla si. Já snad budu muset vyrazit do textilu. V hrůze jsem se chytala za hlavu, protože vzpomínky na mojí bezkalhotkovou dovolenou a následnou anabázi po všech vesnicích ve snaze zakoupit spodní kalhotky mám dosud v živé paměti. Ale co, přece nemůžu mít takovou smůlu. Máme tady KiK, v něm mají kabinky, spoustu podprsenek, možná i plavky, ač není jejich sezóna, dá se tam najít vše možné. Tak jo. Vyrazili jsme. Manžel s dcerou mě vyhodili u onoho krámu, sami šli na náměstí, protože dcera chtěla vidět betlém a manžel chtěl vidět stánek s grilovanou klobásou.
Vlétla jsem dovnitř (nenávidím davy, chtěla jsem to mít za sebou), popadla z nejbližšího kontejneru (takový ten obrovský koš) pět sympatických podprsenek a ostrými lokty se propracovala k nejbližší volné kabince. No, volné - byla tam nějaká dáma, která si ani nezatáhla závěs a soukala si PŘES kalhoty ještě jedny kalhoty. Pak se zamotala do třetích kalhot, z kabinky tak trochu vypadla (trochu víc, válela se tam), i nelenila jsem a zatáhla se dovnitř. Chabé soukromí zajišťoval onen látkový závěs, ale mně to bylo jedno. Svlékla jsem se, rychle na sebe naštelovala obleček číslo jedna a podívala se na sebe do zrcadla.
Ježišikriste! Znáte ty zkušební kabinky? Jejich ostrá světla, která nemilosrdně odhalují každičký beďar a tukový záhyb, o kterém jste dosud neměli ani tušení? Tak to bylo ono. Mžourala jsem na sebe do prudké bílé záře a připadala si jako nějaká vyžilá prostitutka. To bylo šílený! To nejsem já! Proč to těm ženským dělají? Žena je prý nejkrásnější v mihotavém světle svíček. To byl nápad! Představila jsem si, jak v kabince zapaluji pár čajovek a votivek, vyhodím pojistky v celém krámu, abych pak jela s diagnózou pyromanie do Dobřan…
Ta představa se mi líbila čím dál více! Strávit Vánoce v poklidném prostředí polstrované cely z dosahu malých upatlaných ručiček a z dosahu: „Já mám hlad, co bude k jídlu?“ Ze zasnění mě vytrhla šílená rána ze sousední kabinky. „Prááásk!“ otřásla se papundeklová stěna. No jo, tak vedle jsou podnájemníci, honem zkoušej, pobídla jsem se. „Ježiši…“ zasténal někdo vedle, když jsem na sobě měla cumulus číslo dvě (mimochodem, tato podprsenka ušla, ale ještě zbývaly tři). Pak se ozval naléhavý ženský hlas. „Co to děláš?“
Ti dva ve vedlejší kabince byli muž a žena. A nevím, co tam dělali, ale bylo to fakt divné. Chvíli jsem si myslela, že mají onu veselou chvilku, že si chtějí oživit skomírající manželský život rychlým číslem v převlékací kabince, ale ne. To nebylo ono, i když funění se ozývalo.
Pak mužský hlas začal vydávat prapodivné hluboké zvuky, které provázela žena drmolením: „Nevejde se to tam! Prostě nevejde, smiř se s tím! Jdu pro novou podprsenku!“ „Héééék!“ hekl chlap. Podprsenku, jo? Aha. Zkusila jsem si číslo tři (zatím nejlepší, dokonce měla i košíčky VEDLE SEBE), když se neznámá paní vrátila. „Crrrrr..“ zatáhl se závěs a nastal soudný den. Asi. „Táhni! Strč to tam!“ hulákal muž. Vyprskla jsem smíchy, naprosto živě jsem si představila nějakou obézní paní, kterou její muž povzbuzuje, aby si nacpala prsa do podprsenky. Jenže to bylo úplně jinak.
Chlapský hlas totiž zařval: „Nacpi mi to tam! Tahej! Tlač! No! To se tam vejde!“ „JE TI MALÁ!“ vyjekla rezignovaně a zoufale žena. Ano, žena! „Jdu pro větší!“ Tohle už moje představivost nějak nezvládala. Takže podprsenku si zkouší chlap. Nebo to byla také žena s nějakým hrubým hlasem? Byla jsem ve velkém pokušení tam jednoduše mrknout. Prostě to roztáhnout, říct dobrý den a zase zatáhnout. Jenže jsem byla polonahá a paní se vrátila, soudě dle dalších výkřiků. „Uááááh…škrtí!“ zafuněl chlap. „Tlačím! Tlačím!“ řekla žena a funěla taky.
A estráda pokračovala. „Strč jí tam, strč jí tam!“ povzbuzovala zřejmě manželka onoho pána. „Je táááám!“ zavýskl muž. Já si držela ruku před pusou, abych nevyprskla nahlas (pro tyto případy mi dobře slouží papírový kapesníček, nacpaný v ústech), jenže jsem pořád nechápala. To asi nikdo. Číslo čtyři se mi nelíbilo, začala jsem zkoušet číslo pět, vedle se rozhostilo ticho, ale byli tam. Funěli. „Skřííííp, vrzzz…“ ozývaly se divné zvuky. Takže pán si zkouší za mohutné asistence manželky podprsenku. Já je musím vidět!
Bleskurychle jsem na sebe navlékla svetr, posbírala podprsenky a vyjela z kabinky jako špunt ze šampáňa. Byli pryč. Pátrala jsem po celém krámu, když mi padla do oka dvojice - subtilní maličká obrýlená paní s trvalou a rozložitý pán s vousy jako ZZ Top, který byl širší než delší a vypadal přesně jako americký motorkář z nějakého gangu - to musí být oni! A já to POTŘEBOVALA vědět! Proč si zkoušel podprsenku! Proč???
Už byli u kasy, manévrovala jsem se svým velenákupem rychle za nimi a fakt - platili obří podprsenky, čtyři obří „práskačky“. Chlap se usmíval, venku nasedli do černého auta (i když jsem čekala nějakou vytuněnou motorku) a odjeli. No, tak to by bylo. Teď budu celé Vánoce přemýšlet o tom, proč si takovýto metalák středního věku kupoval podprsenky. Když jsme jeli domů, mlčela jsem, až to i manželovi bylo divné, protože jinak se mi huba nezastaví. „Ale nic,“ odmávla jsem jeho dotěrné dotazy. To vám nedá. Znáte takového toho červíka v hlavě. Já to chci vědět!
Asi čekáte pointu. A víte co? Já vás nezklamu. Já se to asi dozvěděla. Náhodou a díky dceři, která je sice pětiletý pišišvor, ale je zcela rocker po svém otci. Neustále si tady něco pouští - Odysseu, Helloween, DOA rock, Argemu. Mně to nevadí, pořád lepší než Fizi, Tary nebo ten blbec Blippi. A jdu takhle kolem televize, kde běžel Youtube na plné pecky. Trautenberk. Já jsem línej a vůbec mi to nepřekáží! Ležím na pláži a sluním se v podpáží! broukala jsem si. A pak cvak, klip Buržoust.
Tam hraje Šteindler Trautenberka a ti členové kapely mu tam různě nosí jídlo a provokují ho, a je tam ten obrovský chlap v ženských šatech, co nosí zástěru a culíčky, moment! Stop!!! Zasekla jsem se jako špatně vyřezaný svatý. To je on! „Ten si kupoval ty podprsenky!“ zařvala jsem na manžela. „Co to meleš?“ „No tenhleten, tahle Manka nebo Anče!“ ječela jsem a dívala se na něj. Cvak! Byl to on! Fakt to musel být on! Možná se mýlím, ale na 99 procent to byl on.
No vidíte. Occamova břitva v praxi. Nejjednodušší řešení bývá to správné! Jenže koho by to napadlo! Tak až příště uvidíte chlapa, který si zkouší podprsenku, tak se mu nesmějte! Je to nejspíše rocker a je to součást kostýmu!
Přeji všem krásný předvánoční čas! A spodnímu prádlu a Trautenberkům zdar!
