Krutý osud kastrátů: malé kluky mrzačili kvůli zpěvu, barbarský a trýznivý zákrok mnozí nepřežili

Historie nám často nabízí opravdu bizarní příběhy lidí, kteří se stali obětí doby, ve které žili. Je ale pravdou, že eunuchové existovali vlastně od pradávna. Slovo eunuch pochází z řečtiny a jeho význam je „strážce lože“, podle běžné definice je to muž, který byl kastrován nebo je impotentní.

Eunuch měl specifickou funkci v mnoha společnostech, hlavně na královských dvorech - dvořan, voják, člen královské gardy, vládní úředník, největší úlohu však eunuchové měli jako strážci harému, sluhové královských manželek a konkubín čili funkce, kde se předpokládalo, že bude eunuch obklopen společností žen. Aby se zabránilo případným sexuálním stykům, byl tento sluha jednoduše vykastrován.

Eunuchy můžeme najít v starověkých a raně středověkých říších asijského kontinentu, v Evropě pak ve starém Řecku, Římě a Byzanci. Rozdělovali se podle barvy pleti na bílé eunuchy - ti byli zbaveni pouze varlat, černí pak varlat i penisu. Zvláštním typem eunucha byl tzv. majbub, což byl chudák, kterému byl odňat penis, ale varlata ponechána. O existenci a dalším životě těchto majbubů mnoho nevíme, spíše šlo o způsob bizarního trestu za nějaký zločin. Pro pány jistě něco nepředstavitelného.

Ale nejvíce se kastrace prováděla kvůli zpěvu. Tím se dostáváme k tématu, o kterém nejen katolická církev nerada mluví a otevírá ho. Jednoduše řečeno, v honbě za dokonalostí a čistotou hlasů v chrámových sborech byli od šestnáctého až do devatenáctého století zmrzačeny tisíce chlapců. Jaký byl osud kastrátů a proč se tohle všechno vlastně dělalo?

Papež Sixtus V. v roce 1589 vydal papežskou bulu, ve které nařídil, aby ve vatikánském sboru zpívali kastráti (italsky castrato). Proč to udělal? Byl uchvácen mimořádně nadanými chlapci s vysokými hlasy. A jelikož se řídil spisem Pauline dictum, ve kterém jasně stálo, že ženy mají v kostelech mlčet, nahrazovaly se ženské hlasy chlapeckými. „Měkká nevinnost, hotový andělský chór!“ byl ohromen papež, když poslouchal nádherné hlásky malých chlapců. Jenže kluci vyrůstali, začali mutovat, ženy nesměly zpívat, jedno si sedlo ke druhému a ve finále se začala v obrovském měřítku u mladých chlapců provádět kastrace za účelem uchování onoho „andělského“ hlasu.

S pohlavní dospělostí totiž u mužů stejně jako u žen dochází k hlasovým změnám, přičemž v případě mužů jsou projevy mutace daleko zřetelnější a jsou doprovázeny výraznými změnami barvy tónu a rozsahu hlasu. A aby to bylo ještě složitější, katolická víra jakékoli formy sebepoškozování a odnímání orgánů, které nevedlo k záchraně života, přísně zakazovala. Přesto se začalo masivně kastrovat a vinu na tom nesli hlavně rodiče mladých chlapců. Vše se dělo hlavně v Itálii.

Italští rodiče ve vidině zbohatnutí a možné kariéry ve sboru nechávali své nedospělé syny takto mrzačit, protože mnozí žili v opravdové bídě a jednoduše to chtěli jen zkusit - byla to sázka do loterie. Buď se kluk uchytí, dostane školy, zůstane v klášteře, nebo… Co bude dál s těmi neúspěšnými, to už bylo každému jedno.

Rodiče odvedli synka k „lékaři“, což byl často řezník, kovář, ras nebo holič. „Neboj se, jen se na tebe podívá. A když se to povede, dostaneš se daleko, budeš zabezpečený, všem ukážeš!“ slibovala matka, zatímco otec s kamarády syna silou drželi na zemi ve stodole mezi dobytkem nebo na nějakém špinavém lůžku. Když přišel vykonavatel kastrace, neproběhla žádná anestezie, nic takového. Opium bylo nedostupné, alkohol drahý, sotva začal chlapec křičet, jednoduše mu zacpali ústa. A křičel hodně. Nikdo si asi neumí představit, jak odřezání varlat bez umrtvení bolí.

Půlka takto znetvořených hochů podle odhadu historiků ještě týž den nebo do týdne zemřela - vykrvácení po amatérském zákroku bylo na denním pořádku, řezalo se rezavou břitvou nebo nůžkami, takže velice často následovala sepse, horečka a krutá smrt. Barbarské mrzačení mladých chlapců bylo v Itálii tak výnosné, že si rodiče chlapců mezi sebou dávali tipy na zaručeného „dottore“, který „to udělá dobře a levně, umřelo mu jich zatím jen pár…“ Něco nepředstavitelného, že? A pokud se kastrace nebohého hocha „povedla“ čili vyvázl životem, nebylo vůbec jisté, že se mu nějaká kariéra podaří. Bohužel.

Co se po násilném odnětí varlat dělo s chlapcem (tedy pokud přežil), můžeme ilustrovat na příkladu kluka, kterému budeme říkat třeba Marco. Tento Marco byl Říman sedmnáctého století, od útlého dětství zpíval ve Svatopetrském sboru a začal dospívat. Rodiče měli jasno: „Musíme to udělat, aby mohl zpívat dál.“ Marco byl přiveden k řezníkovi, který mu provedl kastraci mezi zavěšenými kusy rozporcovaného prasete na zemi ve špinavé slámě. „No, uvidíme,“ utíral si zkrvavené ruce mistr řeznického řemesla po dokončení nechutného a nevratného zásahu do těla mladého Marca, který ležel prozatím v bezvědomí.

Rodiče ho odnesli domů, kde se zotavil. Měl štěstí. Nyní nastalo hledání vhodného ústavu, kde by byl chlapec dále vychováván církví. Jen pro ilustraci - po celé Itálii bylo těchto internátů tolik, že přijímali ročně až pět tisíc chlapců. Církevní školy tak byly plné kastrátů, kteří to ale museli tajit, i když to každý věděl, samozřejmě. „Přišel, chudák, o varlata, víte. Jel na koni a spadl,“ zněla nejčastější verze rádoby uplakaných a utrápených rodičů při pohovorech s řediteli škol. V případě našeho Marca to byla verze o napadení divokým prasetem, těch výmluv bylo mnoho. Když byl Marco přijat, rodiče podepsali lejstro, že se syna zříkají ve prospěch církve, která nyní měla hocha v péči.

A nikdo nemohl předem vědět, jestli kastrát vůbec v pěvecké kariéře uspěje. Vše záviselo na věku, na zdravotním stavu, na samotném provedení kastrace. Jen jeden z mnoha se mohl stát opravdovou vatikánskou pěveckou hvězdou. Kastráti mohli mít onen krásný vysoký soprán, mezzosoprán nebo alt - nebo taky vůbec nic z toho a zůstali natrvalo zmrzačeni, zbaveni mužství, byli terčem posměchu a velice často končili svůj bídný život sebevraždou. Marco měl „štěstí“ - jeho podloudná kastrace se podařila. V těle nastaly nevratné biologické změny.

Odstranění varlat vedlo k ukončení tvorby dihydrotestosteronu. Hlasivky novopečeného eunucha se zvětšily až o 60 procent nad normál, štítná žláza vystoupla, ohryzek se nápadně zvětšil. Tyto biologické změny měly za následek utvoření neobvyklého hlasu - cíl byl tedy dosažen. Jenže to samozřejmě nebylo to jediné, co se v těle dospívajícího chlapce změnilo. Jelikož přestala produkce pohlavních hormonů, laicky řečeno nic nekorigovalo růst. Kastrátům zmohutněl hrudník, což u zpěváků bylo vítané - plíce se zvětšily a měly se kam vejít.

Jenže růst pokračoval dál a dál, nezastavil se, takže eunuši měli vysokou postavu, dlouhé nohy a ruce, křehké kosti, zároveň ale tloustli, byli „oplácaní“, mohutní, masití i ve tváři, vlasy jim slézaly už v nevysokém věku. Vnitřní orgány atrofovaly, muž se zkrátka nevyvinul v muže, „zasekl se“ v nějakém mezidobí a tělo si nevědělo rady. Většina zmrzačených chlapců měla problémy s chůzí, kolébali se jako kachna. Typický vzhled eunucha budil rozpaky i pohoršení. Někteří měli štěstí, že vypadali velice půvabně, spíše jako holčičky a mladé ženy, ti se stali oblíbenci kardinálů a sbormistrů. „K andělskému hlasu patří andělské tělo!“ hlásalo se.

Cílem vykastrovaných zpěváků se stal post vedoucího zpěváka v některém ze slavných italských sborů, ti nejlepší putovali rovnou do Vatikánu. A ti, kteří se neprosadili, chodili po Itálii, kde hledali uplatnění. Zoufalá životní cesta „netalentovaných“ eunuchů končila v klášterech či domech bohatých měšťanů, kteří si je kupovali jako strážce, hlídače nebo šašky pro obveselení. Další skončili u divadla, kde hráli ženské role. U mnoha kastrátů se žádný talent neprojevil - tito nebožáci pak putovali do nevěstinců, kde museli provozovat opravdu šílené sexuální praktiky.

Eunuchové v bordelech měli ještě nižší postavení než prostitutky samotné. Prováděli homosexuální i heterosexuální styky, dekadentní měšťané si je půjčovali na orgie, za které by se nemusel stydět ani Caligula. Pokrytecká doba nedávala těmto mužům žádnou šanci na vysvobození. Církev je odhodila jako nepotřebné, rodiče se jich zřekli, ač za jejich kastraci mohli. Osud je někdy skutečně neúprosný.

Tato šílená praxe tvoření „andělských“ zpěváků jako na běžícím páse pokračovala až do poloviny osmnáctého století, kdy se část rozumné společnosti začala bouřit. „Je to praxe zhoubná, která ničí nadějné muže, celé rodiny…“ znělo heslo pokrokových elit. Ženám bylo opět povoleno zpívat ve chrámových sborech a kastrování učinil přítrž papež Pius X., který v roce 1903 zakázal vystupování eunuchů v Sixtinské kapli, čímž de facto ukončil i tento bizarní a tragický fenomén, který stál životy a zdraví desetitisíců mužů.

Kastráti se však během let stali oblíbenci vysoce postavených osob své doby. Jejich zpěv obdivovali nejen papeži, ale i šlechtici, bohatí měšťané, kardinálové panovníci - vévoda Gonzaga z Mantovy, kardinál Ippolito II., Alfonso II. d’Este či španělský král Filip V. Slavní a bohatí muži byli eunuchy obklopeni a nechali se hýčkat jejich zpěvem. Každý měl svého milence, který mu pomáhal z depresí nebo ho jednoduše bavil. Své by o tom mohl říct nejslavnější kastrát vůbec - Carlo Broschi zvaný Farinelli (1705–1782). Říká se mu také nejslavnější operní pěvec historie.

Měl po své kastraci štěstí - získal neuvěřitelný hlas (tři a půl oktávy, jeden tón udržel přes minutu a na jeden nádech jich uzpíval 150) a hlavně také velice dobře vypadal. Měl dětinský obličejík, doslova vůbec nestárnul, není divu, že se stal tak oblíbeným, řečeno ironicky. Vykastrovat ho nechal jeho otec už v šesti letech. „Jeho hlas byl tak nádherný, že ho povolala španělská královna Alžběta Farneseová, aby pomohl královi Filipovi V. z depresí. Z několika měsíců se vyklubalo deset let, kdy zpíval králi každý den stejné písně. Byl za to jmenován prvním ministrem a dalších patnáct let si užíval královských výsad.“ píše v článku životě Farinelliho Zdeněk Kolbuch.

Mezi další známé pěvecké hvězdy, kterým „něco“ chybělo, patřil Francesco Bernardi zvaný Senesino, dále Valentini, Cusanino, Marianino, Salvatori, Veluti… Jak vidno, barbarské mrzačení mladých chlapců dalo vzniknout spoustě slavných mužů, bohužel. Poslední takto slavný castrato Alessandro Moreschi zemřel v roce 1922. Byl pravděpodobně posledním kastrátem v hudební tradici a také jediný kastrát, od něhož se dochovaly zvukové nahrávky. Svůj zákrok podstoupil také nedobrovolně, ale ze zdravotních důvodů a v batolecím věku.

Zpíval v Sixtinské kapli a jeho zpěv si můžete poslechnout i dnes. I když znalci tvrdí, že nebyl pěvcem ohromujících kvalit, spíše je na něm zajímavé to, že byl posledním, že existuje jeho fotografie i zvukový záznam. Nucené kastrace kvůli zpěvu zmizely v propadlišti dějin. Někdo z toho všeho obviňuje katolickou církev, která sice vysloveně zakázala sebemrzačení, ovšem každý věděl, jak to je. Nikdy žádný vysoký církevní představitel nebo ředitel oněch ústavů neřekl jednoznačné NE. Tiše tolerované mrzačení chlapců ve jménu dokonalého hlasu trvalo celá staletí.

Je těžké po takové době říct, kdo by za to měl nést vinu a jestli vůbec. Společnost byla taková, církev byla taková, historie byla taková. Malí kluci ale za nic nemohli a byli mrzačeni naprosto zbytečně, s příšernými následky. Možná si i nejeden eunuch někdy řekl: „Škoda, že jsem to tenkrát přežil.“ Děsivá věta, která však plně vystihuje krutý čin, který je tak barbarský, že se o něm velice málo mluví - nedobrovolné kastrování malých chlapců.

Castrato: The Voice of an Angel, But At What Cost? - Historic Mysteries,What was a castrato? And what did they sound like? - Classic FM, Alessandro Moreschi – Wikipedie, Kastrát – Wikipedie, Eunuch – Wikipedie, Slavní eunuši: do historie se zapíšete i bez mužství - iDNES.cz, Děsivá historie kastrátů: Zákroky probíhaly bez umrtvení, poslední z nich zemřel v roce 1922 – Lifee.cz