Článek
Už jsem tu někdy psala, že se hodně motám okolo našeho domova pro seniory i okolo domu s pečovatelskou službou. A občas se tak dostanu k opravdu zajímavým příběhům, které dokážou poučit i ty, kterých se přímo netýkají. (A někdy se taky spálím - jako nedávno s dárkem pro Ježíškova vnoučata, což mě dodnes mrzí).
Měli jsme v domově paní, říkejme jí třeba paní Anežka. Byla docela vitální, ale s těmi měsíci, které u nás trávila, bylo vidět, jak jí síly ubývají. Ale rodina za ní jezdila, to se nenechte mýlit. Dvě dcery za ní i se svými dětmi jezdily každé dva týdny, a syn, odstěhovaný na druhém konci republiky, alespoň jednou do měsíce, nebo jí volal přes tablet, který se paní Anežka naučila skvěle ovládat.
Rozhodně se tedy nedalo říct, že by o ni její blízcí neměli zájem (a rozhodně to není samozřejmost, soused si s nezájmem rodiny i okolí užil svoje). Jenže někdy to prostě nestačí.
Nemusím, už opravdu nemusím
Možná bych ještě měla dodat, že paní Anežku měli rádi všichni. Ráda se zúčastňovala společných aktivit, na každého byla milá a dokud ještě mohla, pomáhala třeba i svým spolubydlícím. Paradoxem na tom bylo, že jedna z jejích dcer mi říkala, že maminku vlastně nepoznává – že byla vždycky takový generál, nikdy jí nebylo nic moc dobré a každého jen kritizovala. Ale po mrtvici, kterou prodělala, je z ní prý úplně jiný člověk. Možná i proto se dcery snažily užít si s ní veškerý zbývající čas. A to se vším všudy.
Syn starší dcery měl slavit 10 let a ona si usmyslela, že tu oslavu uspořádá právě v domově. Taková pěkná kulatá, to k tomu přece přímo vybízí, nebo ne? Tři měsíce to organizovala, sháněla povolení, domlouvala se se sestřičkami…
A vždycky, když paní Anežka začala mluvit o tom, že už tu asi dlouho nebude, že si nemají dělat takové starosti, jí odvětila, že to určitě ještě půjde, že hned nemá myslet na nejhorší a tak. „Ještě to musíš vydržet, babi, přece nám nezkazíš oslavu,“ řekla jí asi 14 dní před plánovaným termínem. A na odpověď paní Anežky nikdy nezapomenu. „Nemusím, Lucinko, nemusím. Já už toho viděla tolik… já už vážně nic nemusím.“
V tu chvíli jsem pochopila, jak se asi cítí. Ona na životě už nijak nelpěla, což se ale lidem mé generace těžko vysvětluje. Nakonec se té oslavy dožila – odešla až za dalšího půl roku. Klidná, smířená a úplně nečekaně v noci. Už nic nemusela, takže si to udělala tak, jak chtěla. A já jí to dodnes moc přeju.
