Článek
„Uvař vývar, zlatíčko. A pořádnej. V sobotu přijdou dělníci na tu studnu, tak ať nám to neodflinknou.“ Inu, příkaz zněl jasně a babička se poslouchá, znáte to. Tak jsem v pátek odpoledne vtrhla do kuchyně.
Hledám, hledám a poklička nikde
Našla jsem všechno (pro ingredience jsem si předtím skočila k řezníkovi nebo na zahrádku), ale jedna věc tu prostě nebyla – poklička. A nejenom ta na velký hrnec, ale prostě ani jedna. Šuplík byl prázdný, jako když ho vymetete. Telefony tenkrát ještě nebyly (respektive nějaké už ano, ale nikdo nedonutil babi, aby si nějaký vzala, když šla z domu).
Zeptat jsem se jí tedy nemohla. Prohledala jsem celý její byt, ale protože mi docházel čas, musela jsem se do vývaru pustit i bez ní. Trvalo neskutečně dlouho, než se zavařil a já ho mohla stáhnout a nechat na zadní plotně svému osudu.
To by sis to zase usnadnila
Vysvětlení, které jsem od babi druhý den dostala (zároveň s pochvalou za perfektní vývar), mě tedy dostalo. „Schovala jsem ti pokličky, aby sis to zase neusnadňovala. Nemysli si, že nepoznám, když ten vývar vaříš pod pokličkou, abys mohla rychle zmizet z kuchyně. Žádné takové, na něj se musí pomalu – jako na miminko. Když to odflákneš, není to dobré. Už jsem ti to říkala mockrát, ale když s tebou není rozumná řeč, musela jsem to udělat takhle.“
To jsem tenkrát zůstala stát s otevřenou pusou. Jako, přiznávám – fakt je poznat, když vývar vaříte pěkně pomaloučku a bez pokličky. Ale že by to poznali ti dělníci? A vůbec? Kdo má tolik času, aby pořád postával v kuchyni?
Pochopila jsem to až o mnoho let později
Vývar je prostě takové domácí gró, které se fakt vyplatí dělat extra poctivě. Postaví vás na nohy, když je vám blbě, zasytí, když nevíte „co by“ a obsahuje taky spoustu živin, které nám v jídelníčku často chybí (třeba ta pěna, co se pořád sbírá, v sobě má kolagen a bílkoviny, takže já ji většinou nesbírám a sním).
Ne, neříkám, že pokaždé stojím u vývaru jako u svatého obrázku a zbožně čekám, až se objeví první bublinka, abych ho mohla stáhnout a nechat svému osudu. Ale když mám čas a chuť, tak si na tuhle radu své babi vzpomenu. A věřte mi, když si chcete opravdu pochutnat, stojí to za to.
