Článek
Byzanc nebyla žádný klidný kout světa, kde by se vládlo s růžencem v ruce. Palácové převraty, jedy, zrady a zákulisní tahanice tam byly skoro denním chlebem. Nevypadá to jako příliš příznivé místo pro osamocenou ženu, že? Ale nenechte se mýlit. Kde se na trůně vzala, zůstává tak trochu záhadou.
Irena se narodila někdy mezi lety 750 až 756 v Athénách. A nebyla to žádná bezejmenná chudinka z ulice, jak se občas romanticky píše. Žádný sirotek nebo chudá dívka. Nic takového. Patřila k vlivnému rodu Sarantapechos, který měl v Řecku ve své době opravdu slušné politické slovo. Byla sice sirotek, to je pravda, ale rozhodně ne bez zázemí. Její příbuzní zastávali vysoké úřady, jeden z nich byl dokonce stratégos, tedy vysoký vojenský velitel. Jinými slovy, Irena vyrůstala v prostředí, kde se politika řešila u stolu stejně běžně jako večeře, takže cizí jí rozhodně nebyla.
Jak se dostala na trůn je tak trochu záhadou
Ale jak vlastně došlo k zásnubám s tehdejším císařem Lvem IV., to vlastně nikdo netuší. Názorově totiž tehdy ještě nemohli být rozdílnější. Zatímco císař byl zásadně proti svatým ikonám, jejichž uctívání bylo už v té době značně kontroverzní, ona byla jeho přesným opakem. Někteří historici dokonce tvrdí, že si ji mohl císař vybrat prostě proto, že byla velmi krásná. Jinými slovy – do paláce se sjely krásné dívky vhodného původu ze všech koutů země a on si prostě vybral. Hezká pohádka, bohužel zcela bez historických důkazů. Ale pojďme kousek dál.
Císařovna Irena na minci
Do Konstantinopole Irena dorazila v listopadu 769 ve velkém stylu, doprovázena válečnými loděmi. O pár dní později byla zasnoubena s Lvem IV., synem císaře Konstantina V. A pak už to šlo ráz na ráz, protože už v prosinci byla korunována. Rychlá kariéra, co říkáte?
V lednu 771 pak porodila syna Konstantina VI., čímž byla její role víceméně považována za splněnou. A následníka trůnu bylo přece postaráno. Irena už si tedy měla jen užívat a vychovávat budoucího následníka trůnu. Jenže dvůr nebyl žádná pohádka. Lev IV. byl ikonoborec, tedy odpůrce uctívání obrazů, zatímco Irena měla sklony k ikonofilům, jak už bylo zmíněno výše. To byla v Byzanci třaskavá kombinace.
V roce 780 císař přitvrdil. Několik dvořanů nechal zbičovat a potrestat za uctívání ikon. Podle pozdější legendy našel dokonce pod Ireniným polštářem schované ikony. Zatímco ona se dušovala, že s tím nemá nic společného, on se s ní odmítl jakkoliv nadále stýkat. Zní to skoro jako scénář z historického seriálu a někteří historici tomu po pravdě nevěří. Nicméně to, že Irena budovala přímo v paláci síť příznivců ikon, je víc než pravděpodobné. Připadalo jí to totiž podle její víry správné.
Regentka, která si to zařídila po svém
Když Lev IV. v září 780 zemřel, Irena neváhala ani minutu. Jejímu synovi bylo devět let a ona se stala regentkou. A to se vším všudy. Potlačila pokus o převrat, své soupeře nechala potupně zneuctít, vyhnat a některé donutila přijmout kněžství, aby nemohli vládnout. Drsné? Ani nápad, v Byzanci to byla docela běžná praxe.
Jenže jakmile Konstantin dospěl, chtěl vládnout sám. Ono se vlastně není čemu divit – Irena totiž celé to regentství pojímala tak trochu po svém. Například na mincích se nechala zobrazovat jako rovnocenná vladařka, nikoli jen jako matka panovníka. Držela v ruce říšské jablko a její jméno bylo dokonce napsáno před synovým! Skandál, ale rozhodně ne náhoda. Irena si dobře uvědomovala, že jako žena má pozici velmi křehkou. Před ní vládla jako regentka císařovna Martina a skončilo to useknutým jazykem a exilem. Irena si dala opravdu záležet na tom, aby takhle nedopadla.
Následovalo deset let přetahování, kdy se palác přikláněl hned na tu, hned na onu stranu a armáda měnila loajalitu jako větrná koroptvička. Konstantin během té doby svou matku dokonce vyhnal, ale protože mu panování moc nešlo, povolal ji za dva roky zpět. A ono se není moc čemu divit.
Na východě tlačil na Byzanc abbásovský chalífát vedený Harúnem ar Rašídem. A když v roce 782 dorazila jeho armáda až k Bosporu, musela Irena souhlasit s každoročním tributem sto tisíc dinárů. Ponižující, ale pragmatické. Když nemáte dost sil, prostě zaplatíte, abyste získali čas.
Ještě se synem na Nikájském koncilu
Na Balkáně mezitím její eunuch Staurakios vedl vcelku úspěšné tažení proti Slovanům a přivezl do Byzance kořist i zajatce. Mezitím také nechala obnovovat města v Thrákii, například Anchialos. Zkrátka a dobře – nebyla to jen dvorní intrikánka, ale i vladařka, která myslela na stabilitu říše.
Císaře oslepili tak brutálně, že na následky zranění zemřel
Ale Konstantin brzy zjistil, že s jejím návratem rozhodně neudělal dobře. Formálně sice vládl, ale jeho matka držela pod palcem státní pokladnu i vlivné generály. A nakonec přišel rok 797. On by se toho nejspíš nikdy nenadál – a ona? Kdo ví, jak dlouho něco takového plánovala. Jako spolucísařovna toho už totiž měla opravdu dost. A rozhodla se, že se Konstantina zbaví. Bylo ovšem pravdou, že Konstantin také nebyl žádný svatoušek. Prohrál s Bulhary u Marcellae, rozhádal si mnichy kvůli druhému sňatku a nechal oslepit vlastního strýce. Chtěla ho původně opravdu zabít, nebo se to jen vymklo kontrole?
To už se dnes nedozvíme, ale když ho stráže chytili a dovlekli do Porfyriové komnaty v paláci, byla v tom jistá symbolika. Právě tady se totiž před 26 lety narodil (některé prameny uvádějí, že to bylo před 33 lety). Příkaz byl jasný – vyškrábat mu oči. Když neuvidí, nebude se moci na vládě podílet. Jenže ozbrojenci se svěřeného úkolu ujali až moc horlivě. Oči mu totiž vyškrábali, ale tak brutálně, že o několik dní později zemřel na vážnou infekci.
Smutnila Irena? Kdo ví, záznamy se o něčem takovém nezmiňují. Každopádně však zůstala jediným vládcem. Ne vládkyní, opravdu vládcem. Nechala si totiž říkat basileus, tedy císař. Byl to samozřejmě mužský titul a není divu, že se to jejímu okolí právě nelíbilo.
Nikájský council
Potřebovala spojence, a šla na to chytře
Irena Athénská, jak se jí později začalo říkat, ale měla své postavení celkem pevné. Ještě během své spoluvlády totiž udělala nemyslitelnou věc – rozhodla se povolit to, co jí manžel před několika lety zakázal. Hádáte správně, šlo opět o ikony.
Po smrti patriarchy Pavla IV. dosadila na jeho místo svého člověka Tarasia. Bohužel to nebyl ani kněz, natož biskup, což se ukázalo jako nepříjemný problém. Papež Hadrián I. z toho samozřejmě nebyl nadšený, ale Irena s Tarasiem přesto svolali koncil. Bohužel první pokus v Konstantinopoli ztroskotal, protože ikonoklastické oddíly jejího vlastního vojska ho doslova rozehnaly. Irena proto poslala nespolehlivé jednotky pryč (vše samozřejmě pod záminkou stále sílícího arabského nebezpečí) a na podzim 787 se biskupové sešli znovu, tentokrát ovšem v Nikáji.
A právě tam padlo rozhodnutí, které změnilo dějiny. Uctívání ikon je dovoleno, ovšem pravá bohoslužba patří jen Bohu. Tečka. Jinými slovy, obraz není modla, ale okno k tomu, koho zobrazuje. A bylo to opravdu významné rozhodnutí, protože východní církev se tím znovu přiblížila Římu a papež poslal do Byzance jako symbol smíru dokonce své legáty. Irena si tím pojistila podporu kléru a získala aureolu ochránkyně víry. A to se jí hodilo.
Chtěla se vdát za Karla Velikého, dožila jako přadlena
Jenže následující papež Lev III. vycítil příležitost. Prohlásil, že trůn římského císaře je prázdný, protože žena podle něj nemůže legitimně vládnout, a tudíž je třeba ho obsadit. A tak roku 800 korunoval Karla Velikého císařem Západu. Tím se definitivně oddělil východní a západní svět, což se vlastně nepodařilo napravit dodnes.
Irenin sarkofág v Hagia Sophia
Irena pak dokonce zvažovala sňatek se samotným Karlem, čímž by se jejich říše symbolicky spojily. Představte si ten poprask v Konstantinopoli. Byzantská aristokracie měla z představy franského vládce v čele říše osypky – kam se na to hrabala nějaká vražda syna. Navíc dost neschopného. Sama si tím nakonec podřezala větev. Roku 802 ji totiž sesadil její vlastní ministr financí Nikeforos I. a poslal do vyhnanství na Lesbos. Tam si údajně vydělávala předením vlny. Byl to šílený sešup a není divu, že na Lesbosu Irena po necelém roce zemřela. Ale svět na ni nezapomněl.
Svatá nebo tyranka? To první, účel přece světí prostředky
Pravoslavná církev ji ovšem nedlouho poté kanonizovala – a to jak jinak než za obranu ikon. Její osobní činy a charakter jí jaksi nevadily. A když se na ni zeptáte historiků, obvykle ji označují za chladnokrevnou vládkyni, která neváhala pro své cíle obětovat vlastní dítě. Faktem ovšem zůstává, že byla jednou z mála žen, které v Byzanci vládly samostatně, nikoli jen jako stín manžela.
I proto je její sarkofág dnes k vidění v chrámu Hagia Sofia v Istanbulu. Její svátek si pak v pravoslavném kalendáři připomínají 7. srpna. Je tu uváděna právě jako Irena Athénská.
Zdroje info: Autorský text
