Článek
Jenže život umí být pěkný prevít a Elli, jak jí blízcí říkali, připravil cestu, na kterou by se dobrovolně nejspíš nevydal nikdo. I když kdo ví. Ona se nakonec stala světicí a pokud vše vnímala jako boží záměr, možná by se svému osudu nevyhnula, ani kdyby měla možnost. Ale nepředbíhejme.
Dětství plné ran ji poznamenalo
Už v dětství tahle krásná dáma poznala, že štěstí není samozřejmost. O matku přišla velmi brzy a rodinu opakovaně zasáhly další tragédie. Starší sestra Viktorie se tak stala jí i jejím dalším sourozencům jakousi náhradní matkou, ale bolest ze ztrát tím nezmizela. Přesto – nebo možná právě proto – Ellie vyrostla v silnou, vzdělanou a hluboce věřící ženu. A také v krasavici, která budila obdiv, kamkoli přišla.
Své nápadníky si mohla vybírat – dvořil se jí dokonce i císař. Aby také ne, když dostala kromě krásy do vínku i skoro neuvěřitelný rodokmen. Byla německou hesenskou a rýnskou princeznou rodu Hessen-Darmstadtů, vnučkou královny Viktorie a pratetou prince Filipa, vévody z Edinburghu, manžela královny Alžběty II. Svět jí tehdy ležel u nohou.
Ellie v lepších časech
Ale ona se rozhodla vybrat si podle svého. Svou ruku udala ruskému velkoknížeti Sergejovi Alexandrovičovi. Kvůli němu odešla do Ruska, naučila se jazyk a z vlastní vůle přijala pravoslavnou víru. Nešlo o pózu, ale o vnitřní přesvědčení. Přijala jméno Jelizaveta Fjodorovna a snažila se nové zemi co nejvíc porozumět. A to i přes to, že si o ní v Anglii leckdo myslel své.
Dobročinnost místo dvorských intrik
Manželství zůstalo bezdětné, ale Ellie (občas se jí říkalo také Ella, ale Ellie je častější) se uzavřeného světa aristokracie nikdy pevně nedržela. I když zlé jazyky tvrdily, že je její manžel homosexuál a že by se za něj měla stydět, ona na klepy nikdy nedala. Místo toho často pomáhala chudým, starala se o děti z carské rodiny a později dvě z nich dokonce dočasně adoptovala, když se po smrti matky neměly kam vrtnout, jak se říká.
S manželem
Jenže po atentátu na jejího manžela v roce 1905, při němž ho revolucionář roztrhal bombou, se její život převrátil docela naruby. Nejdříve svému manželovi prokázala poslední službu – když se to stalo, byla jen kousek od místa výbuchu. Vlastníma rukama posbírala zbytky manželova těla a pak se uchýlila k modlitbám. Do Anglie se vrátit nechtěla, i když ji o to její rodina žádala. Místo toho dospěla k jinému rozhodnutí.
A opět všechny překvapila. Nežádala pomstu, nechtěla podniknout hon na vrahy (revolucionáři Ivanu Kaljajevovi, který jejího manžela usmrtil, dokonce veřejně odpustila) – místo toho jednoduše odpustila, vstoupila do duchovního řádu a založila Marfo-Mariinský klášter, kde se pečovalo o nemocné a chudé (ano, právě o ty, které Moskva tak chtivě utlačovala). Jenže právě tady narazila. Byla až příliš úspěšná, příliš známá, milovaná i těmi nejchudšími. A když se Vladimír Iljič Lenin dozvěděl, jaký je její původ, bylo rozhodnuto. V jeho očích totiž byla symbolem starého světa, který bylo třeba zničit.
Ivan Kalyayev - vrah, kterému odpustila
Krutý konec mezi granáty
Ještě nějakou chvíli ji nechal pracovat. Čekal na vhodnou příležitost. Ta přišla v roce 1918. Tehdy byla zatčena a spolu s dalšími nepohodlnými osobami odvlečena k důlní šachtě. Nevěděla, co přesně ji čeká – kromě pout na rukou ji totiž vrahové „věnovali“ i šátek přes oči – určitě ale tušila, že to nebude nic dobrého.
A oni ji prostě svrhli dolů. Jen tak, bez slitování. Šachta byla hodně hluboká, ale ne dost na to, aby se všichni zabili pádem. A tak za nimi Leninovi pomocníci hodili ještě několik odjištěných granátů. Smrt přišla pomalu a bolestivě. Ironií osudu právě žena, která celý život odpouštěla, skončila bez jakéhokoli milosrdenství.
Krátké video, ve kterém se sice nedozvíte nic nového, ale můžete si Ellie prohlédnout na mnoha fotografiích, které nejsou dostupné ve volné licenci.
Trvalo dlouho, než se její příběh opět vynořil na světlo. A v roce 1981 byla kanonizována ruskou pravoslavnou církví v zahraničí a v roce 1992 nakonec i samotným Moskevským patriarchátem. Byla svatořečena jako svatá mučednice Elizabeth Feodorovna.
Zdroje info: Autorský text
Dynastie Windsorů, Jean des Cars, Pangea 2022
