Článek
Na jejím snímku leží na smrt vyčerpaný mladík David Kirby, obklopený rodinou. Na tom by nebylo nic divného, snad jen smutného, jenomže tahle mrazivě silná kompozice připomínala na první pohled slavnou Pietu – Marii držící umírajícího Krista. A to, panečku, v církevních kruzích rozpoutalo pěknou melu. A když se k tomu ještě připočte ta divná nemoc…
Když jedna fotografie spustí lavinu
Když se fotka objevila v časopise LIFE, lidem se tajil dech. Nešlo jen o záběr umírajícího člověka – i když ani to samo o sobě není nic pro slabé povahy. Bylo v tom totiž něco víc. Taková zvláštní symbolika: pohled mladíka už mířil někam „tam nahoru“, tvář sešlá nemocí, tělo kost a kůže. Vedle něj zlomený otec, který ho objímá, a dvě ženy opodál – jeho sestra se svou dcerou, obě zdrcené. Celý výjev jako by říkal: takhle vypadá skutečná cena epidemie AIDS. A protože lidé rádi používají zkratky, fotografii prostě překryli právě na Pietu a bylo to.
Církev totiž zbystřila úplně jiným směrem. „Tohle je rouhání!“ psali rozhořčení kněží, podle nichž fotka zneužívala posvátný obraz Ježíše a Piety. Asi měli dojem, že „božské“ utrpení si zaslouží mnohem větší úctu. Kdo ví. Dokonce padaly výzvy ke zničení originálu, protože prý byla celá kompozice naaranžovaná, nastrčená… Jenže snímek už si žil vlastním životem a rychlostí blesku se rozletěl doslova po celém světě. Lidé se začali víc testovat, víc mluvit o HIV, víc pomáhat nemocným. Zkrátka – fotka udělala to, co dosud nedokázala žádná kampaň.
Stačilo jedno cvaknutí…
Jmenuji se David, aneb kdo byl vlastně muž na fotografii
David Kirby se narodil do spořádané rodiny z Ohia. Očekávalo se od něj, že bude vést ukázkový život. Znáte to – škola, svatba, děti, slušná kariéra. Jenže David cítil, že je jiný. A protože v téhle době gayové doslova nosili terč na zádech, dlouho si to nechával pro sebe. Když to konečně přiznal sestře, myslel si, že se mu uleví. „Víš, já mám problém. Já k holkám nic necítím. Líbí se mi muži…“ řekl jí tehdy, tu to ale vyděsilo a hned běžela za rodiči.
Později na to vzpomínala takto: „Udělala jsem chybu. Mladá holka. Zděsila jsem se a šla žalovat k rodičům. David je divný, David je homosexuál! Tati!“ brečela jsem. To byla rána. Zavolali si ho a on to se sklopenou hlavou přiznal. Musel z domu.“ Byla tenkrát hodně vyděšená, její chování se dalo pochopit – tehdy bylo totiž homosexuální chování ve většině států USA postaveno mimo zákon. Jinými slovy bylo trestné.
David odešel na Západní pobřeží, kde se zapojil do tamní komunity a začal bojovat za práva gayů. Jenže právě Los Angeles bylo ohniskem tehdy nové, smrtící epidemie AIDS, o čemž se ale začalo mluvit mnohem později. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se nakazí i David. A stalo se.
Léky tehdy ještě nebyly
AIDS mu diagnostikovali v roce 1987. Bylo mu devětadvacet a lékaři mu nedávali prakticky žádnou šanci. Léky neexistovaly, moderní výzkum byl v plenkách a i odborníci jen krčili rameny. „Nikdo nic nemohl dělat, protože nevěděl co,“ vzpomínal jeho otec Bill. Později se totiž usmířili, ale k tomu se ještě dostaneme.
A David? Ten se rozhodl, že zbytek sil věnuje osvětě. Objížděl přednášky a přesvědčoval muže, aby se chránili. Jenže nemoc postupovala šíleně rychlým tempem. Věděl, že už tu dlouho nebude, a tak se rozhodl to risknout. Vrátil se do rodného města a zaklepal na dveře rodného domu.
Jeho maminka tehdy popsala, že před ní stál jen „stín vlastního syna“. Rodina si ho vzala domů, ale bez léků proti bolesti a odborné péče nemohli bohužel vůbec nic dělat. David se dusil, křičel, propadal se do bezvědomí. Nakonec putoval do hospice Pater Noster v Ohiu.
Dnešní symbol - červená stuha
Setkání, které změnilo historii fotografie
V hospici pracoval i HIV pozitivní indián z kmene Siouxů – transsexuál jménem Peta. Život si ho opravdu vychutnal, aby se tak řeklo: byl gay, byl trans, byl nakažený a ještě k tomu patřil k původním obyvatelům. Není divu, že mu mnozí vyhrožovali smrtí. V Pater Noster našel útočiště, pečoval o umírající a čekal na vlastní konec.
A právě do tohoto prostředí přišla postgraduální studentka Therese Frare, kterou sem Peta pozval. Viděla trápení pacientů i odhodlání těch několika málo lidí, kteří je neopustili. Rozhodla se dokumentovat, co se skutečně děje za zavřenými dveřmi. Když oslovila Davida a žádala ho o souhlas, dal jí ho. Ovšem pod jednou podmínkou – na vzniklé fotografii nesmí vydělat ani dolar.
Ani tehdy podle Therese nezapřel svůj aktivismus. „Jako aktivista se správně domníval, že přesný fotografický záznam jeho smrti polidští narůstající krizi AIDS a pomůže lidem, kteří tuto nemoc nikdy neviděli, aby se vcítili do pacientů,“ tvrdila později Theresa.
Jeho stav sledovala několik měsíců. „Někdy jsem měla pocit, že se mi mění přímo před očima. Mrkla jsem a byl zase jiný.“ A díky ní se zachoval i poměrně podrobný popis Davidova stavu:
„Na čele měl léze, zhubl, už nechodil. Ještě před týdnem chodil, pak už nemohl. Dusil se, sípal. Ta rychlost mě ohromila. Plakala jsem s Petou za dveřmi. Ten (ta) mu pak píchal opiáty, takže David už o sobě moc nevěděl…“
Dnem 5. května 1990 se poté zapsala do dějin (i když uznávám, že takhle to zní docela lakonicky). Peta jí oznámil, že je Davidův čas. Vešla do pokoje a chvíli jen tiše stála. Bill svíral synovu hlavu, David zašeptal, že je připraven… a Therese zmáčkla spoušť.
Kontroverzní snímek
Snímek ovlivnil miliony
A právě takhle, zdánlivě z ničeho, vznikla jedna z nejdiskutovanějších fotografií moderní doby. Viděly ji miliony lidí po celém světě (podle časopisu TIME dokonce až miliarda). A zároveň se zvedla vlna kritiky – od politiků, věřících i konzervativců, kteří požadovali její zákaz, jak jsem už psala výše. Církev mluvila o rouhání a zneuctění Piety – chápete, to přece není možné, aby se někdo takto zobrazoval v takové pozici, že ano. Demonstrace před hospicem byly na denním pořádku. David o tom už ale nevěděl, zemřel den po pořízení fotografie, Peta však bohužel měl vše jako na talíři.
„Způsob, jakým Kirbyho otec kolébá jeho hlavu, je rouhavý. Zcela to popírá křesťanský motiv svaté Marie, která truchlí a kolébá hlavu či chová tělo svého mrtvého syna Ježíše po jeho sejmutí z kříže,“ vykřikovala církev do éteru. Svatokrádež, znesvěcení, drzost neslo se církevním éterem.
A takhle vypadá pieta
Peta v hospici mezitím také tiše zemřel, jen pár dní po Davidovi. A paradoxně právě rodina Kirbyových, která kdysi syna vyhnala z domu, ho doprovodila až do konce. A Therese byla opět u toho. Její fotografie dnes patří k nejdůležitějším dokumentům epidemie AIDS – děsivé, provokující, ale nesmírně pravdivé. A přežila navzdory tomu, jak se je některá zodpovědná místa snažila zničit. A je to rozhodně dobře, na některé věci by se totiž zapomínat nemělo.
Zdroj: Autorský text:
