Článek
Že přeháním? No, kéž by… Říká vám něco Jiří Straka? Spartakiádní vrah? Předpokládám, že ano – zvlášť když se teď mluví o velkém televizním projektu postaveném na jeho činech. Seriál Metoda Markovič: Hojer měl obrovský úspěch. A tak už se chystá druhá série s podtitulem Straka. True crime, napětí, emoce, skutečné příběhy… Jenže pro někoho jsou skutečné až moc.
Holčička, které vzali maminku
Lucii byly teprve tři roky, když se její život rozpadl na tisíc kousků. Její maminku Alici brutálně zavraždil tehdy šestnáctiletý Jiří Straka. Byla jednou ze tří, které jeho útok nepřežily (celkem si jich vyhlédl jedenáct). Pro malou Lucii to znamenalo jediné – dětství plné bolesti, ztráty a otázek, na které nikdo nechtěl odpovídat. A jak to tak vypadá, celé se jí to opět vrací.
Rány, které se nikdy nezahojí
Lucie se s tím, co se stalo, učila žít celé roky. Postupně se s bolestí smířila, i když některé dny to podle ní bolelo mnohem víc než jindy. Jenže staré rány se znovu otevřely, když zjistila, že televize Nova natáčí druhou řadu výše zmíněného krimiseriálu. „Zastaví se vám dech, přestane vám bít srdce. Říkáte si, že to přece není možné,“ popisuje Lucie pro magazín Heroine první okamžiky, kdy se o natáčení dozvěděla z televize. Nikdo z tvůrců její rodinu nekontaktoval, nikdo se nezeptal, jestli s tím souhlasí.
Mimochodem – nepřipomíná vám to něco? Třeba kauzu okolo filmu Sbormistr? Mně tedy ano.
True crime je rozhodně super – tedy pro diváky. Můžeme si užít ten děs a vzrušení takříkajíc z pohodlí domova. Budeme se bát, trochu si popřemýšlíme, zdlábneme k tomu nějaké ty chipsy… Ale zapomínáme na jedno: tohle všechno se někomu opravdu stalo. Jaké to asi je, vidět celý příběh na obrazovkách znovu?
Není divu, že zmíněnou Lucii sevřel strach. Bojí se, že se její malé děti – tak jako kdysi ona – dozví od spolužáků, co přesně se stalo jejich babičce. „Bylo toho prostě moc. Babička umřela krátce poté, co jsem se to dozvěděla. Na rakovinu. Nechtěla podstoupit léčbu, protože od nás nechtěla odejít. A najednou bylo pozdě. Zemřela, když jí bylo třiapadesát. Vzala si nás tehdy právě maminčina sestra, která s námi do té doby žila. Zpočátku to bylo pro všechny velmi těžké.“
O tom, co se stalo, se u nich prý nikdy příliš nemluvilo. A není se čemu divit – na takové věci se většina z nás snaží prostě zapomenout. Odsunout to. Nechceme si připustit, že se něco takového mohlo stát – protože v takové chvíli by nám mohlo dojít, že se to klidně může stát znovu. A nikdo nechce žít neustále ve strachu.
Tak trochu (hodně) bizarní zábava
A pak je tu true crime, které se na těchto pocitech a potlačovaných lidských touhách doslova pase. Ano, o takových událostech by se mělo mluvit – ale tak nějak citlivě. A určitě ne bez souhlasu těch, kterých se události mohly bezprostředně týkat (nebo se jich dodnes týkají). Pro vlastní zábavu totiž potom zlehčujeme trápení a hrůzy někoho jiného. A to už, nezlobte se na mě, není zábava.
Ovšem vzhledem k tomu, jak je u nás podobný typ pořadů oblíbený, si to řada lidí rozhodně nemyslí. Ano, existují true crime pořady a podcasty, v nichž vystupují přímo rodiny zasažené těmito tragédiemi a mluví o svých zkušenostech. A možná proto jsme si vsugerovali, že jsou takové všechny – že všichni lidé na světě chtějí své pocity a zážitky sdílet a že jim vlastně udělá dobře, když se o tom bude mluvit.
Jsou prostě rádi, že se „nezapomíná“. Jenže to neplatí ani zdaleka o všech. Není to norma, jak by se mohlo zdát.
„Vždycky jsem si myslela, že právě true crime jsou natočené pouze a jen se souhlasem pozůstalých, případně přeživších obětí. Pokud tomu tak není, je to minimálně hodně nemorální a neetické,“– tohle je jeden z mnoha obdobných komentářů na sociálních sítích. A podle mě tak nějak mluví za vše.
Takže až se budete příště na nějaké true crime dívat, vzpomeňte si na to. A na závěr ještě jeden komentář, také přímo z Facebooku:
„Taky jsem řekla, že na tohle nemůžu koukat. S Alicí jsem byla tři roky nejlepší kamarádka. Jezdila jsem s ní za babičkou na Smíchov na brigádu do Orionky, hlídala jejich psa a ke všemu její budoucí manžel byl můj spolužák. Hlídala jsem její sestru a chodily jsme za školu. Prostě je to už hodně let a stále živé. Kdo tohle nezažil, tak to nemůže posoudit. Alice R.I.P. Děvčata, moc se držte. Alice byla skvělá kamarádka.“
Zdroje info: Autorský text
https://www.heroine.cz/spolecnost/dcera-obet-spartakiadni-vrah-serial-metoda-markovic-tv-nova(v článku je i vyjádření TV Nova k tématu, koho by to zajímalo)
