Článek
Margaret Clitherow, o které tento příběh je, se narodila roku 1553 jako Margaret Middletonová. Vyrůstala v protestantském prostředí, což tehdy nebyla otázka osobní volby, ale povinnosti. Anglie se zkrátka a dobře po svém nepříliš přátelském rozchodu s Římem ubírala jasným směrem a kdo nešel s proudem, měl zaděláno na pořádné potíže.
Víra jako zločin – o návštěvě mší se vedly podrobné záznamy
V roce 1570 se provdala za vdovce řezníka Johna Clitherowa a společně se usadili v rušné části Yorku zvané The Shambles. Právě tehdy Margaret konvertovala ke katolictví. Nemohl za to její manžel, jak si zpočátku někteří mysleli. Ten naopak zůstal protestantem až do konce života. Ona sama se tak rozhodla. Ovšem v očích úřadů se z ní rázem stala „recusantka“, tedy osoba, která odmítá chodit na oficiální bohoslužby anglikánské církve. A to už byl průšvih.
Neúčast na bohoslužbách byla totiž tehdy trestným činem, jakkoliv to může znít bizarně. Faráři vedli seznamy provinilců a Margaretino jméno se na nich objevovalo opakovaně. V roce 1577 skončila poprvé ve vězení na hradě v Yorku – a nebyla sama. Spolu s ní uvěznili spoustu dalších žen, které tu musely přečkat krutou zimu. Ovšem místo aby ji trest zlomil, víru v ní ještě utvrdil. Následovala další věznění v letech 1580 a 1583, ale „nepoučitelná“ Margaret si stále vedla svou. A ne jen ve formě osobního rebelantství – šla mnohem dál. V domě ukrývala katolické kněze a umožňovala tak pořádání katolických mší, což bylo považováno za velezradu. Každý den musela počítat s tím, že si pro ni přijdou.
Takhle prý Margareth vypadala
V této fázi už Margaret Clitherow dávno nebyla jen „neposlušnou“ věřící, která nechodí do kostela. To, co prováděla, už byl v alžbětinské Anglii těžký zločin, za který hrozila smrt. A tak se najednou u jejích dveří objevili biřicové – a to jen týden poté, co se její nevlastní otec (o toho biologického přišla Margaret už v dětství) stal novým starostou Yorku.
Při domovní prohlídce objevili šerifovi muži kněžská roucha i liturgické předměty. Vypadá to na udání, ale dodnes není jasné, kdo vše prozradil – nikdo se totiž k tomuhle odpornému činu nepřiznal a chybí i jakýkoliv jasný podezřelý. Většina sousedů byla příbuzná s jejím manželem Johnem Clitherowem a někteří dokonce sami vyznávali katolickou víru. Právě tahle nejistota jen podtrhuje, jak napjatá atmosféra tehdy panovala. Nikdo si nemohl být jistý, komu se dá věřit.
Soud ve špatný čas a na špatném místě
Zásadní roli sehrál moment zatčení. Do Yorku totiž právě přijížděl potulný soud zvaný assizes. Kdyby byla Margaret zatčena jindy, řešil by ji místní soud. Jenže takhle měla zkrátka a dobře smůlu a putovala rovnou před královské soudce (jmenovali se Clench a Rhodes). A ti rozhodně neměli pověst shovívavých úředníků.
Vitráž s jejím zpodobněním
O průběhu soudu víme překvapivě hodně díky knězi Johnu Mushovi. Byl jedním z těch, které Margaret ukrývala. Chtěl se jí proto alespoň nějak odměnit a její příběh později sepsal. Podle jeho svědectví byla Margaret pod obrovským tlakem, přesto odmítla učinit jakékoli prohlášení o vině či nevině.
Soudce Clench se ji snažil přesvědčit, aby se hájila a postavila před porotu. Podle něj v takovém případě existovala reálná možnost, že by byla zproštěna viny. Margaret ale mlčela. Důvodů měla několik. Nechtěla, aby byli členové její rodiny povoláni k výslechu (což by se nejspíš rovnalo i krutému mučení), ani nechtěla zradit další katolíky ve svém okolí. A nejspíš také nechtěla legitimizovat soud, který považovala za nespravedlivý. Nejspíš velmi dobře věděla, kam její rozhodnutí povede.
A soudcům nakonec opravdu došla trpělivost. Margaret byla odsouzena k trestu peine forte et dure, tedy k rozdrcení pod vahou kamenů za odmítnutí vypovídat. Šlo bohužel v té době o archaický, ale stále platný trest.
„Ježíši, Ježíši, Ježíši, smiluj se nade mnou.“
Poslední pokusy o záchranu také selhaly
Objevily se ještě tři snahy její život zachránit. Rodina nejdříve tvrdila, že je těhotná. Zákon tehdy chránil nenarozené dítě. Ovšem když byla na možné těhotenství dotázána, sama přiznala, že si není jistá. Ženy pověřené vyšetřením uvedly, že těhotenství v jejím případě rozhodně nelze vyloučit. Soudce Clench proto rozhodnutí odložil, ale odpovědnost přenesl na Council of the North. Tím se ale šance na odklad prakticky rozplynula.
Clench se tehdy víceméně jen zbavil osobní odpovědnosti. Dobře totiž věděl, že Council of the North je mocný regionální orgán vytvořený k tvrdému prosazování vůle tehdejší královny Alžběty I. na severu Anglie, a to samozřejmě zejména v otázkách náboženské poslušnosti. Na rozdíl od místních soudců nebyl příliš nakloněn odkladům ani slitování a v případech katolických „recusantů“ postupoval vždy nekompromisně. Přesunutí rozhodnutí na tuto instituci tak ve skutečnosti znamenalo, že formální možnost odkladu existovala už jen na papíře – politicky bylo o osudu Margaret Clitherow fakticky rozhodnuto.
Dobový portrét
V cele Margaret navštěvovali kazatelé, úředníci i její nevlastní otec. Nabízeli jí jediné. Odvolat víru, promluvit a žít – to byl druhý pokus o záchranu. Jenže ona odmítla. V tu chvíli už zřejmě počítala s tím, že se stane mučednicí. Koneckonců – co bylo lepší než zemřít za svou víru?
Ráno, kdy kati odmítli dělat svou práci
Ráno 29. března 1586 bylo v Yorku nezvykle ticho. Právě toho dne měla být vykonána poprava Margaret Clitherow, obyčejné měšťanky, která se stala symbolem náboženského útlaku alžbětinské Anglie. Řada lidí stále nevěřila, že by bylo něco takového možné. Ještě stále se mohlo stát, že rozsudek bude nakonec odvolán, ale nestalo se tak.
Když ovšem pověření kati nařídili svým mužům, aby začali s výkonem trestu, narazili. Všichni totiž něco takového udělat odmítli. Margaretino tělo mělo být totiž drceno pod těžkými kameny až do okamžiku, dokud nevypustí duši. A něco takového bylo zkrátka a dobře brutální i na tehdejší poměry. Úřady však nehodlaly ustoupit a selhal tak i třetí pokus o záchranu nešťastné Margaret. Na místo byli proto nahnáni žebráci a chudí lidé, kteří neměli na vybranou. Buď poslechnou, nebo sami skončí zle.
Na smrt ji měly vyprovodit kameny
Margaret svlékli – dostala jen kapesník na obličej. Pak ji položili na špičatý kámen, který jí měl zlomit páteř. Na ni pak položili dveře z jejího domu a na ty začali postupně vršit kameny. Nesmírná tíha měla dílo zkázy dokonat.
O průběhu samotné popravy máme detailní svědectví právě díky knězi Johnu Mushovi. Když na Margaret začala dopadat první tíha, zvolala podle něj: „Ježíši, Ježíši, Ježíši, smiluj se nade mnou.“ Byla to poslední slova, která kdy pronesla. Své okolí nezasypala výčitkami ani se na poslední chvíli nesnažila své rozhodnutí odvolat. Měla svou víru a ta ji neopustila až do poslední chvíle. Umírala dlouhých 15 minut a žádné výčitky, žádné prosby o odklad. Jen víra, která ji neopustila ani v poslední chvíli. Bylo jí 33 let.
Takhle dnes vypadá její dům
Smrt, která měla být varováním
Poprava měla posloužit jako odstrašující příklad. Margaretino tělo zůstalo na místě smrti šest hodin, aby posloužilo jako výstraha. Jenže místo toho se stal pravý opak. Z Margaret se stal tichý symbol odporu. Nešlo o politiku ani o vzpouru. Šlo o ženu, manželku a matku, která odmítla zradit své přesvědčení, i když věděla, že ji to bude stát život. Pohřbili ji tajně a po katolicku. A její manžel? Ten se oženil potřetí a zůstal protestantem.
Památka, která přetrvala staletí
Církvi ovšem trvalo téměř čtyři sta let, než oficiálně uznala to, co bylo lidem jasné už tehdy, a Margaret Clitherowová byla v roce 1970 svatořečena. Na mostě Ouse, kde poprava proběhla, dnes najdeme pamětní desku, která na celou událost upomíná. A v yorském klášteře Bar dodnes uchovávají relikvii, která prý měla být její rukou. Ovšem kde je její hrob dodnes nikdo neví.
Zdroje: Autorský text
