Článek
Žofie Charlotta Augustýna Bavorská přišla na svět roku 1847 jako pátá dcera a osmé dítě vévody Maxmiliána Josefa a jeho manželky Ludoviky. V rodině jí nikdo neřekl jinak než Sopherl a i když byla nejmladší dcerou v rodině, nikdy se neztrácela ve stínech. Naopak. Kam přišla, tam jí bylo plno. Milovala hudbu, hrála na klavír a měla krásný soprán. Hudba pro ni nebyla jen zábava, ale i vítaný únik z reality, která bývala k ženám urozeného původu leckdy opravdu nemilosrdná.
Sestra císařovny jako zboží na vdávání
Zlom přišel, když bylo Žofii sedm let. Její starší sestra Alžběta, slavná Sisi, se provdala za císaře Františka Josefa I. a jak se dalo očekávat, z bavorských dcer se rázem staly vyhledávané partie. Žofie navíc platila za jednu z nejkrásnějších dívek Evropy, takže nápadníci na ni bez nadsázky stáli ve frontě. Ona je ale odmítala jednoho po druhém. Ne proto, že by byla rozmazlená, ale protože si nechtěla vzít někoho jen z povinnosti. Chtěla se zamilovat, vzít si muže se společnými zájmy. A na chvíli to vypadalo, že se jí to opravdu povedlo.
Žofie Charlotta Augustýna Bavorská
Pohádkový král měl pro Žofii jen iluzi lásky
Nakonec u ní uspěl bratranec, bavorský král Ludvík II., přezdívaný také Pohádkový král (to díky tomu, jaká sídla si stavěl – koneckonců i Neuschwanstein je z jeho pera). Byl to podivín, snílek a milovník Wagnera, který to s ženami neuměl. Žofii spojovala s Ludvíkem láska k hudbě, melancholie i citová hloubka. Psali si, sdíleli sny a král jí říkal Elsa podle hrdinky Wagnerovy opery. A když ji nakonec požádal o ruku, kdo by se jí divil, že řekla ano? Začala vybírat svatební šaty a těšila se na pohádkový život, který po jeho boku měla prožít.
Jenže realita byla jiná. Ludvík byl nevyzpytatelný, chladný (tedy pokud se zrovna nevyznával v nějakém tom milostném dopise) a vyhýbal se fyzické blízkosti. Svatba se z různých důvodů odkládala a Žofie začala chápat, že asi udělala osudovou chybu. V mnichovském fotoateliéru se pak seznámila s fotografem Edgarem Hanfstaenglem. Mladý, živý muž jí dal přesně to, co u krále chybělo – zájem, vášeň i lidskou blízkost. Šlo o opravdu krátký románek, ovšem i ten byl v tehdejší době neodpustitelným prohřeškem.
Žofie Charlotta Augustýna Bavorská
Zrušená svatba znamenala začátek konce
Zda se Ludvík o vztahu dozvěděl, není jisté. Každopádně zasnoubení roku 1867 zrušil s vysvětlením, že k Žofii cítí jen bratrskou lásku. Pro mladou ženu, která si po jeho boku už naplánovala spokojený život, to byla tvrdá rána. Ve společnosti se z ní rázem stala „poškozená“ nevěsta. Rodiče proto neztráceli čas a provdali ji za prvního, kdo o ni projevil zájem. Byl to vévoda Ferdinand z Alençonu.
Zpočátku vše vypadalo růžově. Manžel Žofii miloval, byl zbožný a také oddaný, ale skutečné štěstí nepřišlo. Žofie prostě nebyla spokojená, zůstávala vnitřně osamělá a hledala smysl v charitě. Vadilo jí i to, že se vlastně neusadili – místo toho cestovali po Evropě, střídali rezidence a nikde se dlouho nezdrželi. I přesto spolu zvládali žít jako muž a žena. Během čtyř let tak porodila dceru Luisu Viktorii a syna Emanuela, jenže radost z mateřství rychle vystřídala únava, smutek a postupující deprese. Manželé se také jeden druhému začali citově vzdalovat a Žofie už to přestávala snášet.
Vévoda Ferdinand z Alençonu
Byl na ni tragický pohled. Z kdysi obdivované krásky se stávala zlomená žena. Zásadní ránu jí zasadil rok 1886, kdy za dodnes nevyjasněných okolností zemřel její první snoubenec Ludvík II. Bavorský. Jeho smrt u Starnbergského jezera (tehdy spolu s ním zahynul i jeho osobní lékař a přítel) otřásla celou Evropou a Žofii zasáhla obzvlášť silně. Po návratu do Bavorska těžce onemocněla, doslova se sesypala, přišla o vlasy a fyzicky i psychicky strádala.
Možná by to celé dopadlo opravdu špatně, ale právě tehdy do jejího života vstoupil lékař Franz Josef Glaser. Pomohl jí z nejhoršího a Žofie se do něj bezhlavě zamilovala. Vlastně se asi není čemu divit, ale problém byl v tom, že šlo o ženatého muže bez šlechtického titulu. Jenže vévodkyně si to nedala vymluvit a začala uvažovat o rozvodu – pro ženu 19. století z vysoké společnosti něco neslýchaného. A její manžel to nehodlal nechat jen tak být.
Uvězněná v léčebně nedostala pomoc ani od rodiny
Vévoda Ferdinand nechal Žofii internovat v sanatoriu Maria Grün u Štýrského Hradce, „aby ji ty směšné nápady přešly“. Oficiálně byla léčena ze „sexuální nenormálnosti“, ve skutečnosti šlo o umlčení nepohodlné ženy. Sedm měsíců strávila v ústavu, který k duševnímu zdraví rozhodně nepřispíval – naopak. Tehdejší metody nám nahánějí hrůzu i dnes. Elektrošoky, ledové koupele, izolace – to všechno musela někdejší nejžádanější nevěsta Evropy denně podstupovat. Její lékařské záznamy zmizely, dochoval se jen jeden dopis, v němž si stěžuje na vyčerpání a naprostou rezignaci.
Žofie Charlotta Augustýna Bavorská už jako starší žena
Z léčebny se vrátila jako jiný člověk. Byla zlomená, značně zestárlá a zbavená jakýchkoliv iluzí. Když vyhledala pomoc u své slavné sestry Alžběty Bavorské, dal jí život další ránu. Podle historiků se za ni císařovna styděla a pomocnou ruku jí nepodala. Žofie nakonec našla alespoň částečný klid v Paříži, kde se zapojila do charitativní práce dominikánek.
Požár, který změnil dějiny – a jí se stal osudným
Právě charita se jí stala osudnou. Dne 4. května 1897 vypukl požár na pařížském Bazar de la Charité. Oheň způsobil kinematograf poháněný vysoce hořlavým éterem. Byla to tehdejší technologická novinka a na tak prestižní akci samozřejmě nesměla chybět. Jenže éteru stačilo málo. Za vše prý mohl jeden z techniků.
Bazar před požárem
Právě kvůli němu se dřevěná budova a látkové dekorace proměnily v příšerně žhavé peklo. Krinolínové šaty a vlasové přípravky udělaly z žen doslova hořící pochodně. Výjimkou nebyla ani Žofie. Onoho osudného dne měla na sobě šaty s dlouhou vlečkou a vlasy jí na svém místě držela tehdejší kosmetická novinka – bohužel také prudce hořlavá.
Když plamen z kinematografu vyšlehl až ke stropu a zapálil ho, nastala v okolí příšerná panika. Žofie se podle svědků chovala s obdivuhodným klidem. Pomáhala ostatním, odmítla odejít jako první a zůstala až do konce. „Rychle pryč! Nebojte se o mě. Odejdu poslední!“ volala na ostatní ženy, kterým s organizací bazaru pomáhala. Vyhnula se tak ušlapání v tlačenici, za niž spousta žen zaplatila životem. Muži, nesvázaní těžkým oděvem ani dobovými konvencemi, prchli do bezpečí jako první. I proto jich tehdy zahynulo jen šest (včetně malých chlapců), zatímco žen uhořelo nejméně 120. Přesný počet není jistý – těla byla totiž strašlivě znetvořená a mnohdy je žár skoro úplně zničil.
„Toho odpoledne pánové použili své hole, aby odstrčili ženy a unikli plamenům,“ psal tehdy The New York Times a neupomněl dodat, že viníci jsou dobře známí a že už nikdy nebudou přijati do zdvořilé společnosti. Tohle ale vévodkyni Žofii utěšit nemohlo. Ale stála by o to? Nejspíš ne.
Z nádherné stavby nezbylo skoro nic
Do poslední chvíle se chovala jako hrdinka. Před smrtí vzala do náruče svou přítelkyni a snažila se ji uchlácholit a ukonejšit. Říká se také, že si k ní přišla pro útěchu jedna řádová sestra. Padla jí k nohám a zvolala: „Ó madam, jaká to smrt!“ Ale ani tehdy se Žofie nezalekla. „Ano, ale pamatuj, že za pár minut uvidíme Boha,“ odvětila prý. A měla to být její poslední slova.
Věděla, že se ji její manžel, i přes to všechno, co se mezi nimi stalo, snažil zachránit? Že se po ní ptal a dokonce se pokusil pro ni vrátit, ale zadržely ho zablokované dveře bazaru? Kdo ví. Svědci později popsali celou událost takto:
„Dlouhých deset minut se ze všech stran ozývaly výkřiky bolesti, zatímco přítomní, chycení jako v pasti na myši, umírali, uhořeli nebo byli ušlapáni v panice, která tyto dámy zachvátila. Horko bylo takové, že se okna na ulici začala rozbíjet a za dvacet minut se na dav zhroutila hořící střecha. Hrozný řev náhle vystřídalo strašlivé ticho.“
Co k tomu dodat – snad jen to, že se těm, kdo se později vydali hledat těla, naskytl opravdu příšerný pohled. Mnohé ženy byly k poznání jen podle šperků, doslova přiškvařených k jejich mrtvolám. „Výpovědi očitých svědků o pekle jsou hrůzou, kterou by dnes nebylo možné otisknout – snubní prsteny přitavené k bezmasým prstům, roztavené ozdobné hřebeny přirostlé k temeni hlavy,“ napsal tehdy o události The New York Times.
Náhrobek Žofie Bavorské
A nebohá Žofie? Tu tehdy identifikovali jen podle jejích zlatých zubů. To jediné z ní v jejích 50 letech zbylo. Mimochodem – právě díky této úspěšné identifikaci došlo později k založení forenzní stomatologie, která pomáhá rozpoznávat zemřelé podle jejich chrupu. Kdo si dnes vzpomene, že jako první skončily pod rukama vyšetřovatelů zuby nešťastné Sopherl – ženy, která mohla mít hodně, ale nakonec neměla nic. A to jen kvůli době, ve které žila.
Zdroje info: Autorský text
https://www.sueddeutsche.de/muenchen/starnberg/schloss-possenhofen-christian-sepp-sophie-charlotte-ludwig-ii-sisi-1.6108895
https://www.nytimes.com/2008/04/28/arts/28iht-blume.1.12390921.html
