Článek
Jako majitelka malé kavárny v centru města vidím, jak se situace za poslední roky změnila. A není to jen o seniorech, jak by se mohlo zdát z titulku.
Včera to vyvrcholilo. Bylo úterý, deset hodin dopoledne. Kavárna plná důchodců, kteří si za 35 korun objednali kávu a seděli u ní tři hodiny. Mezi nimi dvě matky s dětmi, které nechaly své ratolesti běhat mezi stoly. A já? Stála jsem za barem a počítala ztráty.
Nechápejte mě špatně. Nemám nic proti seniorům ani dětem. Sama mám dvě děti a rodiče v důchodovém věku. Ale jako podnikatelka vidím problém, o kterém se bojíme mluvit. Kavárny se staly něčím jako společenskými centry, kde si lidé myslí, že mohou strávit celý den za cenu jednoho nápoje.
„Ale vždyť důchodci nemají peníze,“ říkají mi známí. „Musíš mít sociální cítění.“ Ano, rozumím tomu. Ale kdo má sociální cítění se mnou, když platím nájem 45 tisíc měsíčně? Když mi rostou ceny energií a musím platit tři zaměstnance? Když skupina šesti seniorů obsadí největší stůl na čtyři hodiny a utratí dohromady 210 korun?
Stejný problém mám s matkami s dětmi. Přijdou v jedenáct, objednají si kávu a domácí limonádu. Děti běhají po kavárně, křičí, převrhávají židle. Ostatní hosté odcházejí. A když je slušně požádám, aby děti uklidnily, jsem za tu zlou. „Ale my jsme přece platící zákazníci!“ Ano, jste. Zaplatili jste 120 korun a způsobili odchod tří dalších stolů, které by utratily každý minimálně 500.
Minulý týden jsem musela vyměnit tři rozbité židle. Jedna seniorka si stěžovala, že je nepohodlná a „viklá se“. No jasně, že se viklá, když na ní sedíte pět hodin denně, třikrát týdně, a za tu dobu propijete sotva dvě stě korun. Děti z vedlejšího stolu mezitím pokreslily zeď pastelkami. Matka to komentovala slovy: „Jsou to jen děti, musí se rozvíjet.“
Sociální sítě jsou plné diskuzí o tom, jak jsou kavárny nedostupné. Jak si důchodci nemohou dovolit kávu za 70 korun. Jak je nespravedlivé, že matky s dětmi nemají kde trávit čas. Ale nikdo nemluví o tom, že kavárna je podnik, ne sociální zařízení. Že majitelé mají také účty k placení.
Včera jsem seděla nad účetnictvím do dvou do rána. Tržby klesají, náklady rostou. Přemýšlela jsem, co s tím. Zvýšit ceny? To by znamenalo, že přijdu i o ty zákazníky, kteří skutečně chodí na kávu a dezert. Omezit dobu sezení? To by vyvolalo vlnu negativních recenzí. Zrušit dětský koutek? To by znamenalo přijít o mladé rodiny, které skutečně utrácejí.
Kolegyně, která má kavárnu v sousedním městě, to vyřešila radikálně. Zrušila seniorské slevy a zakázala vstup dětem do 12 let. Její tržby se zdvojnásobily. Ale také čelí nenávistným komentářům na sociálních sítích a výhrůžkám bojkotem. Je označována za necitlivou, diskriminující, hamižnou.
Problém není v tom, že senioři nebo matky s dětmi chodí do kaváren. Problém je v tom, že se z kaváren stala náhrada za kluby důchodců a dětská hřiště. Místo, kde lidé očekávají, že za minimální útratu mohou strávit celý den. A když se ohradíte, jste za toho špatného.
Nedávno mi jedna seniorka řekla: „My sem chodíme, protože je nám doma smutno.“ Rozumím tomu. Chápu tu samotu, tu potřebu sociálního kontaktu. Ale také vím, že pokud tento trend bude pokračovat, mnoho kaváren zkrachuje. A pak nebudou mít kde sedět ani senioři, ani matky s dětmi, ani nikdo jiný.
Řešení? Možná by pomohlo, kdyby města investovala do komunitních center. Kdyby existovala místa, kde mohou senioři trávit čas, aniž by museli předstírat, že jsou v kavárně kvůli kávě. Místa, kde se mohou děti vyřádit, aniž by rušily ostatní hosty. Místa, která jsou k tomu skutečně určená.
Než se to stane, budu dál stát za barem a počítat ztráty. Budu se usmívat na seniory, kteří přijdou na „rychlou kávu“ a zůstanou do večera. Budu uklízet po dětech, které rozsypaly cukr po celé podlaze. A budu doufat, že jednou najdeme řešení, které bude fungovat pro všechny.
Protože kavárna má být místem, kde si můžete v klidu vychutnat kávu. Místem, kde se potkávají lidé. Ale také místem, které může ekonomicky fungovat. A dokud to nepochopíme všichni, budou podobné články přibývat.
