Článek
Dlouhé roky to fungovalo stejně, nikdo nic nezpochybňoval, každý měl svou roli a všichni věděli, že rodina se má držet při sobě. Jenže pak se začalo něco nenápadně měnit. Nejprve jsme si toho moc nevšímali, ale postupně to nešlo přehlédnout. Vnuk, dřív veselý kluk, který se těšil na prarodiče, tety a bratrance, najednou začal odmítat jezdit. Jednou měl prý hodně učení, podruhé mu nebylo dobře, potřetí měl naplánovanou jinou akci. A takhle to šlo pořád dokola.
Nejdřív jsme si mysleli, že je to puberta. Že prostě nemá náladu, chce si prosazovat vlastní vůli a je mu protivné všechno, co mu kdo naplánuje. To se přece stává, říkali jsme si. Jenže časem už to přestávalo být vysvětlitelné jen náladovostí. Zatímco jeho sestra se těšila na společné chvíle a bez problémů přijela, on se pokaždé vymluvil. Bylo vidět, že nechce, a že i kdyby ho rodiče přemluvili, přijel by otrávený a bez chuti. A tak jsme to začali brát jako fakt, byť nás to hodně mrzelo.
Jenže když člověk přemýšlí, proč se něco takového děje, dříve nebo později ho napadne, že důvod bude někde hlouběji. Že se za tím skrývá něco víc než jen pubertální vzdor. A to jsme také zjistili. Jednoho dne se vnuk rozpovídal ne přímo nám, ale své sestře, a ta nám to pak mezi řečí prozradila. Ukázalo se, že ho naše rodinná setkání nebaví, protože se tam necítí dobře. A nebylo to jen takové to povrchní „nudím se“, ale opravdový pocit, že tam nezapadá.
Začal vyprávět, že pokaždé, když přijede, slyší jen samé dotazy: Jak ti jde škola? Co budeš dělat na vysoké? Máš už nějakou holku? A jestli nemá, proč ne? Někdy i posměšky, že je pořád u počítače a měl by víc „žít“. Každý to říkal možná s úsměvem, ale on to bral jako rýpání. Cítil se pod tlakem a místo, aby měl z rodiny radost, odcházel s pocitem, že není dost dobrý. A protože se mu to opakovalo pořád dokola, jednoduše se rozhodl, že k nám jezdit nebude.
Bylo to jako rána do srdce. Celé roky jsme si mysleli, že rodina je bezpečný přístav, místo, kde se člověk může nadechnout a odpočinout si. A najednou jsme slyšeli, že pro něj je to pravý opak, prostor plný napětí a kritiky. Začali jsme si promítat v hlavě jednotlivé rozhovory, přehrávali si věty, které jsme kdy řekli, a uvědomovali jsme si, že na tom něco je. Že jsme si to možná neuvědomovali, ale svými poznámkami jsme mu ubližovali.
Někteří členové rodiny to brali s despektem. Tvrdili, že je přecitlivělý a že se musí naučit vydržet. Ale když jsme se nad tím zamysleli do hloubky, došlo nám, že takové zlehčování nikam nevede. Možná jsme to mysleli dobře, ale jeho pocity jsou skutečné. A pokud nechceme přijít o kontakt s vnukem, musíme to začít brát vážně. Nečekali jsme, že se právě on stane tím, kdo nám nastaví zrcadlo a přinutí nás přemýšlet, jak spolu mluvíme.
Následné rodinné setkání proběhlo úplně jinak. Tentokrát jsme se domluvili, že necháme vnuka být. Žádné vyptávání, žádné vtípky na jeho účet, prostě jen atmosféra, kde se bude cítit normálně. A světe div se, přijel. Nejistý, trochu uzavřený, ale byl tu. A i když moc nemluvil, bylo vidět, že mu je líp než dřív. Nebyl středem pozornosti, nikdo na něj netlačil, mohl si dělat, co chtěl. Najednou jsme pochopili, že vlastně nepotřebuje nic víc než pocit, že je přijímaný takový, jaký je.
Když jsme si o tom potom s partnerkou povídali, uvědomili jsme si, jak často my dospělí hodnotíme, kritizujeme nebo nevyžádaně radíme. Děláme to automaticky, někdy i z dobré vůle, ale pro mladého člověka to může být zdrojem obrovského stresu. A tak jsme si dali závazek, že se v tomhle změníme. Nejen kvůli němu, ale obecně, aby byla rodina opravdu místem, kam se každý rád vrací.
Dnes, když se ohlédnu zpátky, vlastně jsem rád, že to vyšlo najevo. Byla by škoda, kdyby vnuk do rodiny přestal jezdit úplně a my bychom nikdy nezjistili proč. Teď máme šanci to napravit a učit se z vlastních chyb. A nejen to, začali jsme si všímat i toho, jak spolu mluvíme mezi sebou navzájem. Kolikrát se totiž hodnotíme a posuzujeme.
