Článek
Paní P-A vede svoji „oděvní“ politiku dlouho, takže o něco víc než samotné tričko překvapil jeho potisk, oznamující usnesení Sněmovny z 15. listopadu minulého roku, a to že Rusko je teroristický stát.
O tomto usnesení každý slyšel, ale nijak víc se o něm dál nehovořilo. Přeci jenom šlo o usnesení spadající do kategorie „no jo, tohle musíme odsouhlasit, jinak zase budou kecy“ – tudíž orgasmus nadšení vystřídal pocit latinsky označovaný post coitum omne animal triste (každý tvor po aktu milování zesmutní) a s ním i politické pocity evokující lidské chování po milostném aktu, kdy se podíváte na mobil a druhému oznámíte, že už je moc hodin a ráno musíte na schůzi a že se určitě ozvete.
Druhá strana věděla, že se žádné další schůzky konat nebudou a že šlo o ojedinělý akt. Nic by proti tomu taky nikdo nenamítal, kdyby se o záležitosti nezačal zajímat někdo agilní a to nejspíše z toho důvodu, že se dotyčné osobě samotný akt líbil a má potřebu zažívat další.
Jednání paní P-A považuji za nešťastné. Jako politička by si měla uvědomit, že i v téhle době máme s Ruskem vazby na mnoha úrovních (pořád věřím, že obchodní cesty rozbombardované nejsou), a pokud již neuznává takové vazby, stále žijí na našem území Rusové, kteří nemají statusy uprchlíků a nepožádali o azyl v jejich případě z důvodu strachu ze své země.
Odbočka – včera jsem se bavil s diskutérem na téma „názoru na věc“. Češi jsou v rozhodování takoví, že uznávají pouze dva tábory. Ne tři, čtyři, ale pouze dva. Vše podle jednoduchého pravidla „buď jsi s námi, nebo proti nám“. Nic mezi tím. V našem případě jde o dva tábory – jsem prokremelský, či proukrajinský. Zajímavé je, že agresivita mezi tábory je až zarážející a zrada ve vlastních řadách, to jest, že někdo mění názor, je srovnatelná se soudružskými soudy v padesátých letech minulého století.
Pravda je taková, že já nejsem ani na jedné straně. Ne, že by mi to bylo jedno, že umírají děti, to zase ne – ale jsem něco jako Švýcarsko. Nebo ještě líp, jsem někdo jako Dalajláma, kterého média moc ohledně války necitují, protože stejně jako já mluví o domluvě mezi stranami, nikoli o válce. Proto s ním za poslední rok najdete v médiích jenom málo článků. Nejsem sice pacifista a vím, že někdy se válčit musí, ale taky vím, jak to bolí, když jste zraněný, a tím myslím hodně zraněný. Takže jsem taky pro domluvu.
Pokud je vedle mě někdo s jiným názorem, ne že bych ho automaticky odmítal, ale nebudu ho brát v úvahy, pokud mi svůj názor dotyčný nevysvětlí, proč ho má. Blbce, co papouškuje, poznáte rychle, těch je tady mraky, a dělají své papouškování jenom proto, aby byli na jedné ze dvou stran a měli klid. Já tenhle klidový stav neuznávám. Já mám svůj názor a podkládám ho buď fakty nebo něčím, co lze nazvat historickou kontinuitou. A věřím, že jsou na našem území občané Ruska, kteří to taky tak mají – a že takoví lidé jsou po celém světě. Pouze se nesmí rozhodit těmi dvěma tábory kolem sebe.
Kdyby paní P-A takové tričko dala jako soukromá osoba, proč ne. Určitě by se také našel někdo, kdo by dal panu prezidentovi tričko s nápisem – Přestaňte oslavovat Banderu (klišé, ze kterého jsme klišé už dávno potřebovali udělat, ale i tak ten člověk posílal Židy (a i děti) do plynu), případně Očekávám, že zbylé tanky vrátíte! Pořád by to bylo tričko se soukromým názorem. Ale pokud jej paní předsedkyně jako paní předsedkyně dala, je to jasný vzkaz, jak jako stát a my lidé v něm vnímáme politiku směrem na východ – přičemž bych hned uklidnil skutečné fanatiky a zastánce vyhlazení Rusů z planety, že za nimi je Čína a Čína je s Ruskem kamarádka a USA jí dluží peníze, což prezident USA včera nepřímo potvrdil svým varováním Číny o přísunu západních peněz.
Ještě podotknu, že pokud jste ti, co oslavujete, že můžeme brát zboží odjinud a třeba u toho pronést větičku – Ich bin ein Tchajwanec – tak si uvědomte, že sice bereme zboží odjinud, ale pořád je to zboží čínské, ovšem s přirážkou od toho, od koho ho bereme.
Jistě, namítnete, že válečný konflikt současné velikosti, a hlavně krutosti, je něčím, u čeho nejde diskutovat, nebo že diskuze nikam nevedou. Tohle říkají zastánci té jedné strany a vy asi víte, kdo kolem vás do ní patří. Dokonce takoví spojují Putina s Hitlerem. I to se děje v hojné míře, ale tihle lidé si neuvědomují, že po Hitlerovi šel čas dál a Němci si rozhodně dlouho nemohli na svůj osud stěžovat. Západní po dotacích z USA vůbec a Výchoďáci žili ve výkladní skříni socialismu dotované naopak Sovětským svazem.
Ale i tak přes všechny hrůzy Druhé války se neobjevují zmínky o nápisech na oděvech, že Němci jsou fašistický stát, že jsou vrazi a zabijáci dětí. Naopak, pan současný prezident se s nimi kamarádí, pořádá k nim spanilé jízdy na motorce, a třeba se jednoho dne dočkáme omluvy, že jsme se k německému lidu nechovali hezky a vzdorovali jsme vyhlazení.
(Dokonce věřím, že jednoho dne, ale toho se už nedožiju, bude Hitler politicky rehabilitovaný a na Druhou světovou válku se bude koukat jako na další války směrem hluboko do minulosti.)
Paní Pekarová-Adamová ráda dělá gesta, to jsme právě dle jejích mnoha gest poznali, je však smutné, a hlavně nebezpečné, že se při jejich vymýšlení chová (a teď mi odpusťte to přirovnání) jako opilá milionářka za první republiky, která si myslí, že všechno může, každý jí musí poslouchat, a navíc vládne nějaké obrovské mocné zemi, o níž si myslí, že se jí všichni bojí.
Pravda je taková, že se nás nebojí nikdo – dokonce už ani v hokeji, a to je co říct. Jsme sice pořád země plná šikovných, moudrých a hrdých lidí (najít někoho, kdo má vše dohromady, je ale vzácné), ale neměli bychom se cítit jako diktátoři, nýbrž jako vládci. Vládci jsou právě moudří a šikovní, aniž potřebují tolik hrdosti. Diktátor chce pokořovat, aby si právě onu hrdost v sobě zasadil a nechal ji vyrůstat jako jedovatou bylinu, která jím bude prorůstat a jednou ho i zabije.
Měli bychom víc v sobě hledat vládce než diktátory. A když ne tohle, alespoň nedělat hloupá gesta, která dílem jednoho člověka mluví za domnělou většinu. A pokud bychom i na tohle zapomínali, mohli bychom si o tom napsat něco na trička, dát si je navzájem, abychom si o tom mohli na druhém nehledě na stranu, kam patří, kdykoli přečíst.
