Článek
Situace s americkými prezidentskými volbami připomíná, nebo chcete-li budou připomínat, volby u nás do Parlamentu příští rok.
Domnívám se, že Amerikou stejně jako u nás převládá u mnohých z jedné strany rozčarování z politických činů posledního vítěze a člověk tam i tady si uvědomuje, že není všechno zlato, co se třpytí, a že řečmi o blahobytu se jeden nenakrmí, natož když posluchači politik ještě těmi řečmi z jeho vlastního malého blahobytu bere.
Nejsem Američan. Neměl bych vlastně o dění v Americe mluvit a věnovat se své zemi, a to ještě na té úrovni, aby se o mě dříve či později nezačaly zajímat složky, jimž by se třeba nelíbilo, co o své zemi říkám.
Ale situace s náladou před volbami je si tak navzájem podobná, že se srovnání vyhnout nelze.
Čeští voliči VS američtí voliči
Situace v kostce: Někdo kdysi vládnul. Podle tehdejší opozice vládnul špatně, a tak opozice postavila volby na programu, že oni tak špatně vládnout nebudou. Lidé uvěřili a opozici zvolili do čela státu a ta začala konat dobro. To dobro se však lidem nelíbilo, neboť se jevilo, že dobrem vůbec není, a je naopak větším zlem, než bylo vládnutí předchozí strany. Po letech vládnutí jsou tak vládnoucí činitelé pod palbou kritiky, jsou postaveni k odpovědnosti za různé kauzy a Vláda se v jednotě pozvolna rozpadá a následně lepí všemožnými způsoby k přežití. Je proto dost možné, že v příštích volbách současná opozice vyhraje a do čela státu se postaví staronový premiér. Důvod k radosti? Nemyslím si. Bude vládnout dost podobně jako předchozí Vláda, jenom ne tak agresivně.
Vzpomínám si na jednu starou rockovou písničku, ani nevím už od koho, ale zpívalo se ní – „Hele, koukejte, v domě je novej správce, a je stejnej jako ten předchozí.“ (Písnička reagovala na americké prezidentské volby někdy na konci šedesátých let minulého století.)
Donalda Trumpa tolik neznám a Kamalu Harissovou neznám vůbec.
O Trumpovi vím jenom, že se ho můžete s důvěrou zeptat, kde je v hotelu Plaza lobby, že mu v reklamě s tehdejší ženou Ivanou chutnala pizza a že se za jeho prezidentování ve světě tolik závažného nedělo (ve srovnání s jinými prezidenty) – což považuju za plus.
O Harissové nevím nic. Jenom to, že je náhradnicí a náhradník je vždycky někdo, kdo se musí vypořádat s pachutí, že je druhý – plus s detailem, že pokud jde o politiku, být v ní za náhradníka někoho, s kým se určitě počítalo, to vám automaticky bere deset patnáct procent z popularity.
Zlatá osmdesátá
Ptal jsem se skutečných Američanů, které období považují v USA za nejlepší, a které by přirozeně chtěli zopakovat. Nejvíc odpovědí ukázalo na osmdesátky minulého století. Osmdesátky v USA byly kouzelné a Amerika raketově stoupala v mnoha odvětvích. (I když já bych si tam dal šedesátky – ta doba se mi z různých dokumentů líbila, a hlavně ta hudba.)
Nejsem Američan, jak jsem už uvedl, tak mohu soudit pouze podle některých z těch odvětví. Jedním z nich je kultura a je pravdou, že osmdesátková v USA byla úžasná a zrodilo se v ní podle jiných, ale i mě, mnoho legend – hudebních, filmových, literárních. Byly dobou, v níž měly Spojené státy našlápnuto (a nejen kvůli kultuře, nýbrž průmyslem) stát se absolutními vládci naší planety. Pak se však cesta nahoru zastavila. Nejspíš proto, že svět na americkou cestu odpověděl po svém a Amerika najednou měla jiné cíle na absolutní vládnutí – tvořit svobodu (rozumějte kapitalismus) nejenom u sebe, ale jinde po světě. A to jí už nešlo tak snadno.
Není moc lidí na téhle planetě, kteří by se nechtěli mít dobře. Mění se pouze měřítka, jak u koho spokojenost vypadá. Teď mluvím spíš o lidech, kteří spokojenost vidí v jednoduchém zaměstnání za hodně peněz práci, být zdravý a u většiny lidí kolem oblíbený a slyšet o sob jenom to hezké. Nic víc člověk na této úrovni západní společnosti nepotřebuje. Netvrdím, že tu a tam nemá ideály o spravedlivém uspořádání světa a spravedlnosti a štěstí pro všechny, ale málokdo z nich je ochotný pro to obětovat většinu ze svého, co ho v přítomném čase dělá spokojeným. (Pokud nemá pro sebe opravdu hodně, nebo si na záchranu světa bez přemýšlení nepůjčuje od jiných.)
Kolik času stojí jedna změna
Když tak přemýšlím, co člověk chce, a co člověk naopak musel poslední roky vydržet – a do toho si uvědomím, že v politice na vzdálenosti nezáleží – vychází mi, že takový člověk touží nejvíc po stabilitě. Ne po zlepšení – pokud se nemá opravdu zle, což se lidé, o nichž z obou konců světa mluvím, ve většině nemají.
Člověk není hloupý a ví, že jakákoli politická strana na světě (nebo v očích Američanů prezident) nemůže za jedno zvolené období zlepšit svět, aby nad změnou jásali úplně všichni. Na opravdovou změnu by potřeboval přinejmenším, a to ještě s velmi optimistickým odhadem, při současné situaci nejméně dvanáct let.
Komu se toto časové období zdá dlouhé, tak není. Já jsem z generace, která si pamatuje slova profesora Klause pronesená několik let po revoluci, tehdy ministra financí, který sliboval, že brzy ekonomicky doženeme Západ – do nějakých pěti let, nebo i dřív – a bude se ve světě hovořit o velkém českém hospodářském zázraku. Nestalo se to a byl to nesmysl. Západ nedoženeme nikdy, ekonomicky určitě ne. A pět let bylo směšných i v té době, kdy jsme nevěděli o kapitalismu zhola nic a byli jsme jednoduše naivní.
Změna není o kosmetických úpravách ekonomiky, výměně lidí na určených místech, nových zákonech, ve výsledku však zvýhodňujících jenom určité skupiny, ani vším ostatním, co vlády poslední roky dělaly. Změna je kompletní překopání všeho. Pole taky nezměníte jenom tím, že na něj necháte zapršet. Musíte orat. Někdy i víckrát. A když to nejde ani pak, uděláte z něj pastvinu a pole uděláte někde jinde.
Netrpělivost čekat na zázrak
Jak se lidé nechtějí mít špatně, nechtějí na cokoli ani čekat. Ani na MHD, natož na něco, co přijde za několik let. Jak by mohli s klidem a bez řečí čekat na něco neurčitého roky, když dokáží řidiči nadávat za zpoždění dlouhé pouze několik minut, a to ještě ne jím zaviněné.
Lidé proto po vlnách zklamání a nesplněných slibů touží po obyčejném klidu. Je pravda, a to přiznám, že současná Vláda nic před volbami až tak neslibovala, neboť nyní vládnoucí strany kampaň založily pouze na naprosté občanské nutnosti porazit někoho jiného. Věci vedlejší, jako třeba cosi o nezvedání daní, jsou už dneska tak provařené, že celý příběh o nich zní jako pohádka o naivním, logicky uvažujícím profesorovi, který našel křišťálovou kouli.
Američani na tom s volbou prezidenta nebudou jinak. Vědí, že zázrak se při jakémkoli výsledku konat nebude, a raději než za další čekání na něj ho vymění za jakž takž stabilní politické, a tím sociální prostředí. Za vůdce toho všeho si zvolí člověka, o němž už ví, že to samé, za co ho zvolí, dřív už nějak dělal, a nejspíš tak bude i to samé nějak dělat i nadále. K experimentu v podobě nové osoby nebudou mít chuť.
Samozřejmě se výsledek neobjeví bez protestů a pomluv – obdobně jako u nás, kde jsme na podobné scény díky již dlouho rozdělené společnosti zvyklí a vlastně se na výměny názorů těšíme. Mnozí navíc mají radost z možné vidiny pošpinit někoho, kdo několik let špinil je. Tací přesně jsme a jiní nebudou ani ti za oceánem. Tam i u nás se konflikt stal nejslibnější možností mezilidského kontaktu. Na jiný ztrácíme odvahu.
Příští volby proto tam i tady budou na jistotu. Ne na zázrak, ne na pokrok, ne na cesty neznámými končinami, za nimiž může být něco nepoznaného.
Budou takové, jelikož lidé zapomněli na jednu maličkost. Volby začínají u nich samotných, oni vybírají, tvoří, a až poté se objeví kandidáti. Ne že jim je někdo ukáže jenom tak. Lidi tohle musí opět pochopit. A je jedno, na jaké straně zeměkoule zrovna jsou.
Pak určitě začnou znovu věřit a naučí se být trpěliví. Jinak to totiž se zázraky ani nechodí.
