Článek
Jde o popis pozitivní, o ideální zemi (nebo alespoň ideální se blížící), nemající daleko k vlastní chvále, s absencí kritiky vlastních činů, naopak naplněné nedůvěrou k budoucí vládě. Musím se přiznat, že zřejmě nevidíme buď stejné uplynulé čtyři roky, nebo stejnou zemi.
Když se kolem sebe dneska rozhlednu, nevidím ideální zemi, ani v ní nevidím změnu k něčemu lepšímu, nevidím ani zárodek oné změny. Vidím chaos a zmatky, vidím kauzy, korupci, vidím pohrdání a vidím lidi, kteří neumí odpovídat na položené otázky.
Vidím zemi, v níž se mi poprvé v životě stalo, že mě někdo přepadl. Vidím zemi, kde se necítím v bezpečí, místo, v němž přemýšlím, že se budu muset na ulici bránit, aniž by mi při obraně někdo pomohl. Nebo mohl pomoci bez následků, v mnoha podobách.
Vidím teď zemi, ve které za poslední roky vzniklo mnoho sociálních bublin, jejichž hranice jsou pro mnohé lidi nepřekročitelné, tudíž mezi nimi, lidmi, vznikají další a další konflikty. Žiju v zemi, kde se občan vedle jiných cítí ponížený a přehlížený. Občan, jenž je jinými opravován ve vlastním výkladu své suverenity.
Vaši vládu, pane ministře, vnímám jako hru člověka, který namísto šachových figurek měl občany a hrál partii, o níž od samého začátku nebyl přesvědčený, zdali chce vyhrát. Nebo zdali vyhrát může. Neboj hraje, protože chce někdo jiný, aby pouze bez výsledku hrál a hrál.
Vidím zemi, v níž jste hodně mluvil o statečnosti. Mluvil jste o zvláštní statečnosti těch, kteří však statečnost nijak nedokazovali – přesto jste nás žádal, abychom jí projevovali úctu. Mnohokrát jsem se ptal sám sebe, zdali takto mluvíte, že takto situaci sám vnímáte – nebo mluvíte, že takto situaci vnímá někdo jiný.
Ptal jsem se vás za poslední roky na mnohé. Namísto odpovědí jsem se dočkal zvláštního pořadu se scénářem skvěle vybaveného rétora, jehož odpovědi však málokdy korespondovaly s otázkami, a proto velmi blízce připomínaly dobu, kdy je viditelná hranice mezi běžným životem a životy těch „výš“. Dobu populismu, přehlížení a sebevědomé arogance.
Tahle země se za uplynulé čtyři roky opět o něco vzdálila od možnosti jakési viditelné stability. Stability pro občany ve všech potřebných ohledech. Přibylo v ní frází a frázování, přibylo slibů a eventualit, leč s tím vším přibylo nevraživosti, pocitu nespravedlnosti, neochoty – a s tím vším nejistota a strach. Nejistota a strach, jež se stávají do budoucna výbušnými látkami s následky, jejichž počátek jednoho dne bude připisován právě uplynulým čtyřem letům.
Možná vidíte jinou zemi. Nějak se nebráním téhle možnosti. Třeba ji Vy máte vidět jinak. Někdy, co chceme my sami, nemusí být až tolik naší možností. A třeba jsem to dle Vás já, kdo vidí věci jinak. Mylně. Možná je to tak, avšak přesto že může být mé vidění jiné, jsem to já, kdo musí v téhle zemi každý den žít.
Někdo by možná řekl: „Tak jdi někam jinam!“ – ale já bych se ho zeptal, proč bych měl někam chodit, když jsem tady doma – a mám se tu cítit jako doma. To není mé vidění, to je moje právo v můj pocit. A lidé spravující tuto zemi by neměli můj pocit měnit v cokoli jiného.
