Článek
Žebrota má mnoho podob (ano, pořád je to žebrota a toto slovo žádnou mluvnickou renesancí na rozdíl od jiných slov neprošlo). Pamatuji si, jak mi říkala už před mnoha lety jedna moje známá, že jí ve vestibulu metra Náměstí Republiky zastavil solidně vypadající muž s nabídkou, která se neodmítá. Muž se nechal pozvat na kávu (do kavárny a že on se nechal pozvat se zjistilo až při placení) a vysvětlil ženě svůj plán zapojit její osobu do showbusinessu. Také požádal o peníze na rozjezd projektu, a když zjistil, že žádné nedostane, požádal alespoň peníze na telefon. Myslím tím na telefon do telefonního automatu – tak dávno se toto událo. Známá mu nabídla pět korun a muž naštvaně odvětil, že si potřebuje zavolat do Austrálie. Tím nová práce pro známou skončila a zaplatila dvě kávy.
Tudíž dneska se nijak nedivím, jak lidé nalétnou různým fiktivním hercům a zpěvákům a dalším celebritám, které dokáží z lidí vymámit peníze a mnohdy i ve formě celoživotních úspor. Lidé, kteří ty peníze dají, neplatí za zoufalost, nýbrž za naději – a ta je jak známo k nezaplacení. V těchto případech doslova.
Přesto však přese všechno tohle je i stále v oblibě žebrota v malém za nějaké ty drobné. I tak vidím v tomto určitý posun, a to k lepšímu. Už neslyšíte jenom tak zezdola od chodníku holou větu o „drobácíchL a následné zvuky nelibosti, když je nedáte. Dneska se v těchto situacích čím dál tím víc setkávám se slušnou formou komunikace, kdy dotyčný žebrák (stále na to nemám jiné pojmenování) přijde, slušně pozdraví a položí mi otázku, zdali se může na něco zeptat.
Je pravdou, že někdy dvě a dvě nejdou dohromady – v tomto případě nejdou dohromady slušné vystupování a vzezření dotazovatele. Někdy situace vypadá i komicky, a říkáte si, že holé věty o „drobácích“ jdou ruku v ruce se otrhaným šatem a nevalným odérem a vůbec celkově zanedbaným vzhledem víc než pokorná slušnost, jíž byste spíše víc očekávali u podoby bankovního úředníka, který vám chce vnutit úvěr. Někdy je méně více, a někdy naopak více není vůbec nic. Ale dobře, svět to takhle chce, tak to takhle má.
Já jsem typ člověka, jenž je pro žebráky ideálem. Můžete spolehnout, že pokud bude na zastávce nebo kdekoliv padesát lidí, dotyčný žebrák si vybere mě a požádá mě o almužnu. Nevím, čím to je. Jestli je ze mě cítit dobrota a soucit, nebo je na mně už z dálky vidět, že jsem vůl. Většinou hned kroutím hlavou, když se přibližují, a oni chápou – což dokazuje, že to jsou vnímaví lidé, kteří by mohli pracovat.
Vysočany jsou v Praze jednou z lokalit, v níž se vyskytuje více takových žebrajících článků společnosti. Stále sice nemají na destinace jako je Anděl nebo Hlavní nádraží, ale i tak se zde setkáte s podobnými lidmi víc, než byste si přáli.
Já jsem poslední setkání absolvoval včera a musím uznat, že mě zaujala podoba onoho člověka. Jeho statné postavě ve věku pod třicet let dominoval velký černý špičatý čarodějnický klobouk s širokou střechou pokrytý zlatými hvězdami a snad i zaklínadly. Jako čaroděj musel mít určité vyšší vzdělání, co potvrzovalo, že se ke mně blížil ve chvíli, kdy jsem z bankomatu v průchodu vedle metra Vysočanská vybíral hotovost.
Čaroděj měl vychování, to uznávám, ale jak jsem už napsal výše, nepatřilo k přínosu jeho „povolání“. Slušně se mě zeptal, zdali se mě může na něco zeptat a já mu odpověděl dvěma větami, že vím, o co mu jde, a aby se teď ke mně nepřibližoval. To druhé ne že bych neměl rád lidi, ale o čarodějích vím, že umí mizet velmi rychle a někdy i s tím, co jim zrovna nepatří.
Nejsem nelida a řídím se moudrem, že pokud chci nakrmit hladového, dám mu rybu, ale pokud mu chci doopravdy pomoci, naučím ho rybařit. Ukázal jsem tedy rukou směrem k východu a oznámil, že tímto směrem je Vozovna Hloubětín, kde se vždycky nějaká práce nejde (nemyslím hned řízení tramvaje, ale třeba práce myčů vozu, nebo alespoň to tak dřív vždycky bylo). Aby čaroděj pochopil, jak a proč se věci mají, započal jsem s osobním koučinkem (zdarma) a vysvětloval poměry naší doby, v níž je práce potřeba a je stavebním kamenem společnosti a nové republiky, k jejíž výstavbě musí každý přiložit ruku k dílu, aby se nám tady hezky žilo.
Uznávám, že čaroděj moji agitaci sledoval s chápavým výrazem, aniž by mě proklel – jak to dělají jiní jemu podobní, když zjistí, že mu nic nedám – ovšem vzápětí jsem pochopil, že chápavý výraz nemusí patřit právě k tomu, jak moc vás někdo chápe. Skončil jsem svůj proslov a ochránil vybranou hotovost a republiku a na čaroděje se usmál. On se na mě usmál taky a přikývl a hned se mě zeptal, jestli mám nějaké drobné.
Tahle spolupráce se jednoduše nepovedla. Řekl bych i jiné výrazy, k čemu taková konverzace vede, ale namísto toho jsem zkusil poslední šanci a čaroději popsal jeho statnou postavu a věk a oboje jsem srovnal se svým a opět poslal čaroděje do práce.
Ne každý čaroděj je zřejmě chápavý. Vlastně mě teď napadá, jestli to byl čaroděj. Jestli nepatřil k někomu, kdo je zdravý a mohl by skály lámat, ale místo toho se fláká po ulicích, pije alkohol, někdy fetuje, a co si budeme povídat, tímto chováním téhle zemi kdovíjak neprospívá.
Popřál jsem čaroději hezký den a vydal se směrem k Dopravnímu podniku a dával si pozor, jestli neucítím známé pálení temné magické energie, která mě promění na něco nepřirozeného. Energie však ke mně nedorazila – buď to nebyl čaroděj, nebo mě jenom považoval za vola – a já mohl později zážitek říct svému osmdesátiletému otci.
Svět je malý, a ve Vysočanech ještě menší, a tak mi otec řekl svůj zážitek z minulého pátku, kdy tohoto čaroděje potkal přímo před supermarketem mému místo setkání nedaleko a ten ho hned žádal o finanční příspěvek.
Jsem po otci, takže jeho reakce byla podobná jako ta má. Sice otec čaroději práci nenabízel, za to se začal rozhlížet a ptát, zdali je poblíž skrytá kamera. Čaroděj nechápal, otec ano. Na vysvětlenou proto hned dodal, že pokud mladý člověk plný sil chce po důchodci na pokraji smrti finanční pomoc, jedná se zcela určitě o velmi zábavný pořad.
Čaroděj i přes pečlivé vysvětlení svých pocitů otci nerozuměl – což čaroděje skutečně odklání od jeho existence ve světě mýtů a pohádek, zvláště těch, kde důchodci mladým lidem pomáhají. Podotýkám pro čaroděje a jim podobným, že i tam (nebo právě tam) důchodci pomáhají na základě reciprocity, neboť zadarmo ani kouzelné kuře nehrabe.
Dvakrát tedy čaroděj od naší rodiny nedostal nic. Ne že bychom byli lakomí, ale nejsme blbí. Ono je pomáhat, a pomáhat. Pokud pomáháte někomu v nouzi a vidíte, že je v nouzi, a v té nouzi je proto, že si právě těžko pomůže – tak to prosím, to je správné pomáhání. Ale člověk není v nouzi, pokud se z ní dostat může –
(a teď se omlouvám některým osvícencům dnešních dnů, neboť já nevěřím na deprese a na některé různé duševní stavy, kdy zvláště mladí lidé nemohou vylézt z postele, nebo se z ní dostanou se jenom k naprostým zbytečnostem – a naopak věřím, že práce a pokora a dřina vyléčila víc lidí než nejlepší zdravotní pojišťovny)
– a v nouzi je dál jenom proto, protože v ní být chce a každým darem mu pouze prohlubujete vědomí, že jeho stav se mu vyplatí, a není potřeba na něm cokoli měnit.
Čaroděje jsem zatím znovu nepotkal. Záměrně říkám zatím. Jsou lidé, kteří se vrací – a netuší, že jejich návraty jsou ve skutečnosti jejich velkou cestou zpět. Někdy se vracet není dobré. Ani když si myslíte, že jste nadpřirozená bytost. Chápu, že jsou chvíle, kdy lidem nepadá karta a mají různá traumata (třeba z dětství, nebo že se je každou chvíli snažil někdo zabít), ale ruku na srdce, viděli jste někdy žebrat toho brýlatého chlapa? Myslím toho, co má teď už kopu dětí a na čele jizvu ve tvaru blesku.
