Článek
Děti se nudí. Děti se vždycky nudily a hledaly na svoji nudu lék. Vždycky ho víceméně našly, a to takový, aby posléze bez úhony dožily dospělosti a dospělými se pak i skutečně staly.
Kvůli dnešní nudě jsou však zábavy mladistvých, ale už i dětí mnohem drsnější, a má se to s nimi s jako s drogami nebo látkami, co vás mají stimulovat, že jich nakonec potřebujete čím dál tím víc a častěji.
Úvodní obrázek je pořízený na místě, kde se nejen adrenalinová zábava odehrává, ale právě i v den pořízení snímku odehrávala. (Nešlo o mladíka v odkazu) Jízda na spřáhle tramvají, které v tomto úseku dosahují rychlosti až sedmdesáti kilometrů v hodině.
Tohle není článek pro děti, které se téhle hlouposti účastní nebo by účastnit chtěly. Pochybuji, že děti na internetu články dospělých vůbec čtou. Těchto mých několik slov je upozornění pro rodiče, kteří si myslí, že jejich dítě se něčeho takového neúčastní či by na něco podobného pomyslelo.
Ani nejde rovněž přímo o tuto popsanou „tramvajovou“ zábavu – ale o mnoho jiných, v nichž děti riskují svoje životy jenom proto, že se nudí.
Ne všude jsou koleje, a tak je na mnoha místech šance na projetí se mimo vůz mizivá, ale nedostatek něčeho o to víc zvyšuje zájem, a proto berte tenhle článek jako možnost či ekvivalent pro mnoho jiných debilních variant, jak si děti mohou zkazit život.
Na kolejové trati směrem na Libuš tramvaje dosahují maximálních dovolených rychlostí, což je možná důvodem, proč si děcka právě tohle místo ke své hloupé zábavě oblíbila. Netřeba vysvětlovat, proč to nemají dělat. Je však dobré říci dospělým, co oni nemají dělat, kdyby se s adrenalinovými jezdci sami setkali.
Rozhodně nemačkejte záchrannou brzdu, ani nedávejte signál tlačítkem „Znamení řidiči“ (přerušované mačkání). Záchranná brzda je pro dítě na spřáhle smrtící. Vůz v té chvíli začne brzdit magnetickými kolejnicovými brzdami a všichni ve voze se cuknou dopředu – nebo dokonce spadnou. Dítě se v té chvíli udeří do hlavy o sklo před sebou, a to opravdu silně, a instinktivně se chytne stěrače nad sklem. V následujících zlomcích vteřiny se zakloní dozadu a ze spřáhla spadne směrem dozadu.
Trať je kamenitá, což nebude v této chvíli rozhodující faktor pro zranění nebo úmrtí. Dítě většinou spadne na kolej nebo na pražce mezi nimi. V této chvíli tramvaj ještě nezastavila, to se stane až o vteřiny později. V šedesáti kilometrové rychlosti se čtyřiceti tunami na místě nezastavíte. Dítě padne na zem a možná jednou nadskočí. Nijak se nekutálí, jak to vidíte v akčních filmech, když někdo vyskočí z jedoucího vozidla. Přesto při dotyku s kolejemi už utrpělo mnoho zranění, z nichž mnohá jsou smrtelná.
Je na místě otázka, co by měl cestující udělat, pokud se stane takové jízdy na spřáhle svědkem. Moc rad vám nedám. Ne že bych je nevěděl, ale ony nejsou. Zastavit na záchrannou brzdu, jak jsme si řekli, nemá smysl. Obdobně nemá smysl běžet za řidičem a bušit mu do kabiny, aby zastavil, protože právě zastaví, a to velmi rychle. Oznámit mu, ale až v zastávce, že se mu někdo vozí po spřáhle, je asi nejlepší řešení.
Stává se, že dispečink zavolá přes vysílačku řidiči určenému vlaku zprávu o jezdci na spřáhle a očekává řidičovo jednání. Není složité. Řidič zastaví v zastávce, obejde vůz a cestou narazí u chodníku na chichotající se dítě, o němž je víc než jisto, že je právě tím jezdcem. Pokud mu řidič něco řekne, v lepším případě dítě nereaguje, v horším pošle řidiče někam. Pak se řidič vrátí do kabiny a děcko opět nikým nerušeno nastoupí na svoje místo mimo vůz. Zdržení minuty dvě, význam na záchranu před zraněním nula.
Když tak o téhle kratochvíli dětí přemýšlíte a dosadíte si, že může být s ohledem na možnosti kolem vás i jiná, logicky se dostanete do bodu pochopení, že nejvíc v tomto případě udělá prevence. Tím nemyslím namazat spřáhla vazelínou, aby si děcka rozbila ústa hned při nášlapu, ale myslím prevenci v podobě rodičovského zájmu.
Jsem přesvědčený, že děti hazardující se životem nejsou sirotci a jistě mají rodiče. Dokonce si myslím, že mají rodiče pracující, a ne ty z kraje společnosti. Mají rodiče, kteří by teď dali ruku do ohně, že jejich dítě se chová všude slušně. Až za nimi přijdou policisté a oznámí jim jeho úmrtí, rodiče popálené ruce schovají za zády.
Stačí se zajímat. Ptát. Ať si dítě myslí a prská, že ho hlídáte a vyslýcháte – protože ho skutečně hlídáte a vyslýcháte. Je vaší povinností tohle dělat a rovněž je vaší povinností vědět, že dítěti tím nijak neubližujete – jak se dneska s oblibou vykládá na potkání, neubližujete při rozletu či psychickém vývinu.
Jste rodiči, a jak říká Talmud, jedna ruka má dítě objímat, a druhá fackovat. Není proto od věci se dneska večer, ale i jiné dny, zeptat svých dětí na něco víc než jenom na to, jak bylo, ale pokusit se dozvědět, jestli někde venku nedělá kraviny, nebo ho někdo k nim nesvádí, nebo jestli ho někdo šikanuje nebo vydírá. Je mnoho věcí, na něž se můžete zeptat.
A jestli se u toho váš potomek bude tvářit kysele a třeba i něco zmíní, že vás někam pošle, vzpomeňte si na Talmud a po použití první ruky své dítě druhou obejměte. Tahle kombinace rukou totiž dětem zachraňuje životy, aby se jednou i ony samy staly dospělými. A to pokud možno v celku.
