Článek
A nemám dobrý den, i když mám linku 23 – a co by za to kdo dal, kdyby ji měl. Tedy ne všichni, ale mnozí ano. Linka 23 to je slast, linka 23 je láska – linka 23 je všechno ze všeho.
Ne nemám dobrý den. Jsem unavený jako kotě, a to jenom proto, že mám souseda, který „paří“ ve dne v noci na počítači paří hry a děsivě u toho řve. Soused je Cizinec s velkým C, a co je zvláštní, paří válku. Trochu pro něj paradox, ale tahle doba je plná paradoxů. Paří válku a křičí u toho a je z toho úplně vedle – a mě to děsí, protože mu nerozumím, a když zakřičel takhle poprvé, a bylo to v noci, měl jsem strach, že fronta je už blízko, a v posteli kopal zákop.
Souseda řeším s majitelem nemovitosti už skoro dva roky a vím také o pravidlu, že když se něco řeší dva roky, a nic se nemění, tak to nikdy nevyřešíte. Ale i když to vím, tak řeším a řeším a při řešení čekám na zázrak.
Spím se špunty v uších – ale to spím, jenom když mám odpolední, protože jinak se bojím, že přeslechnu budíka a zaspím. Další varianta je vzít matraci a jít spát do koupelny. Další vzít sám sebe a jít spát na jinou adresu, což se mi s ohledem na místo, za něž platím nájem, jeví jako kontraproduktivní.
Po třech hodinách čehosi jako spánek jsem šel na výjezd. Vzal jsem si tramvaj, do žíly napíchnul kapačku s kávou a vyrazil na trasu. První konečná na Zvonařce nedopadla dobře.
Najdete u mě na profilu, jak se na Zvonařce couvá na takzvaný trojúhelník. Když couváte, samozřejmě tím zmatete řidiče aut, kteří chtějí pokračovat svým směrem, ale najednou zjistí, že na ně couvá tramvaj. Pokud neřídí tank, tak se vylekají. Má se to tak, že musíte počkat, až z nástupní zastávky odjede tramvaj před vámi. Má to svoji logiku. Kdybyste nečekali, zamícháte pořadím a je dost možné, že vás řidič předchozí tramvaje nebude mít rád.
Takže čekáte, až odjede. Auta, která chtějí pokračovat, čekají s vámi. Zkoušet umístění tramvaje, aby se auto kolem vás vešlo, osobně nedoporučuji poté, co si někdo stěžoval, že buď stojíte na přechodu, nebo překážíte autům jedoucím zleva. Můžete si vybrat. Na tom vidíte tu dynamiku rozhodnutí – ať se rozhodnete jakkoli, někomu vždy vadíte a může vám za to vynadat.
Mně vynadal řidič osobního automobilu ne české národnosti (jak auto, tak řidič). Ale jsem řidič školený, tak vím, jak se mám v takových situacích chovat. Pravda, trochu se mé školení překrývalo s nedostatkem spánku, ale ustál jsem to – pravděpodobně proto, že jsem skutečně stál na zadní plošině u pomocného stanoviště a zatím únavou neomdlel.
Při vysvětlování jsem nenechal nic náhodě. Řidiče jsem seznámil nejen se situací, ale i s významy dopravních značek a k tomu i s historií DP a posléze mu oznámil, na jakou adresu si lze na mě stěžovat. Rovněž jsem se upravil, kdyby došlo na mobilní záznam.
Když i toto dotyčnému nestačilo a dozvěděl jsem se, co jsem a jak se chovám, panu řidiči jsem oznámil, že je mi líto, ale že v pozoru čekám na odjezd předchozí tramvaje, a tak se mu nemohu omluvit na kolenou, jak mě školí doba. Je dobré, že na takové omluvě řidič vozu dál netrval, protože už bych nevstal a dispečer by mě později našel v podivné poloze na kolenou, předkloněného, s hlavou opřenou o podlahu tramvaje a spícího ho hlubokým spánkem.
Všechno dobře dopadlo. Předchozí tramvaj odjela a já cizinci ukázal, že může jet, přičemž jsem se mu opět omluvil, tentokrát za to, že jsem mu vzal tři minuty života.
Možná si myslíte, že patřím mezi zaujaté lidi vůči někomu. Není to zaujatost, pouze následky nudy. Víte, já bych ve své profesi uvítal trochu změny. Třeba bych rád někdy budil na konečné agresivní opilé Japonce. Ta slast, když bych ho budil a on na mě křičel: „Tora, Tora, Tora!“ – místo divného „Suka, suka, suka!“ Nebo rád bych vykazoval z vozu na zfetovaného Inuita. Já bych s ním diskutoval a on na mě namísto nožem útočil harpunou, nebo alespoň zmrzlou rybou.
Také bych rád upozornil čtenáře, že moje touha po změně není politicky směřována. Nejsem příznivec ani jedné politické strany zastoupené v Parlamentu, nehledě na směr a řeči, jaké strany vedou. Jde mi opravdu pouze o změnu, aby právě nebyla za všechno osočována pouze jedna skupina a dostalo se na všechny.
Víte, dělit by se to mělo. Když se to nedělá, lidé si začnou myslet, že za všechno může jenom někdo. Ale my dobře víme, že všichni můžou za všechno, protože kdyby ne, bylo by tady mezi námi něco špatně.
Spal bych, ale ještě šichta na tři hodiny. Pak špunty. Zítra mám odpolední.
(Psáno v neděli 16. 8.)
