Stížnost na kolegu, kterou jsem stejně neposlal

Nemyslím si ani, že bych někomu nadržoval, ale dám si větší pozor, co píšu, a tentokrát budu ve svém příběhu barevný, že by duha záviděla.

Ne všichni řidiči jsou mezi sebou kamarádi a neplatí, že všichni v DP bratři jsou – i ženy. Zlá krev je stejně běžná jako nechtěná předjetí oproti jízdnímu řádu, avšak snažíme se neshody řešit stranou od Vážených klientů a nezatěžujeme jimi běžný provoz.

Pokud uvidíte na frekventované křižovatce, jak se u tramvají perou dva tramvajáci, snaha se nepovedla.

Důvody k roztržkám jsou různé. Zabrané parkovací místo ve vozovně, zabraná manželka tramvajáka, výjezd s na pohled lepší tramvají, výjezd s na pohled lepší manželkou, delší přestávka, delší přestávka s manželkou – to jenom pro příklad, který jsem si nijak nevymyslel a všechno z popsaného posloužilo v minulosti za důvod k násilnému vyřizování osobních účtů. Nejčastější důvod pro neshody jsou však „zdržení“. A to už bez manželek.

Přestože jsou tramvajáci považováni za psychicky vyrovnané bytosti, stále jsou lidmi s instinkty starými tisíce let, mezi něž patří i ten, že někdy mají pocit, jak s nimi někdo vydrbal. Vydrbal a odrbal – říká se, přičemž odrbáním se myslí, že jedete pozdě kvůli někomu, kdo jede před vámi pomalu a rozhodně nehodlá kvůli vám uhnout.

Řidič jménem Patočka už před více jak padesáti lety říkal, že tramvaj je možné předjet pouze do její poloviny, a třebaže od té doby jsou pokusy o takové předjíždění zaznamenané, další se nedoporučují. Mně osobně zpožděná jízda za pomalejší tramvají nevadí. Proč taky? Nic s tím neudělám. Navíc nevím, co kolega či kolegyně na trati řeší, nebo nevím, jestli nemá na tramvaji závadu – plus nepsané pravidlo, že jako tramvaj přede mnou bere víc lidí než já.

Jsou však kolegové, kteří druhé místo (nebo jak to vlastně berou) vnímají jako neomluvitelnou prohru a zdržení je pro ně v mnohých případech omluvou pro odchylky v jejich chování, kdy se k jiným řidičům a lidem všeobecně chovají jako hovada.

Mně se taková setkání s těmito lidmi po více jak čtvrt století vyhýbala, ale všeho do času, a tak se minulý týden před osmou večerní stalo, že jsem s linkou pět vyjížděl ze zastávky Hlavní nádraží směrem na Žižkov nevěda, že za sebou mám řidiče, který nemá dobrý den a je stíhač. Stíhač je pojmenování řidičů, co nejezdí, nýbrž letí a jejich styl jízdy některým Váženým klientům může připomenout piloty Kamikadze, ačkoli pochybuji že by je při jízdě cokoli jako božský vítr oválo.

Úsek mezi Hlavním nádražím a Olšanským náměstím není nikterak dlouhý, přesto se na něm nachází pro řidiče tramvají rekordních sedm míst s omezenou rychlostí. Omezení rychlostí, jak jistě chápete, je snížení rychlosti z důvodů, které mohou být různé a lze o nich diskutovat.

(První omezená rychlost v podjezdu „Bulhar“ v omezení deset kilometrů v hodině je bizár sám o sobě. Jedna strana tvrdí, že omezení rychlosti je z důvodu stavu kolejí, jiná strana zase, že je kvůli bezdomovcům, kteří v podjezdu vykonávají potřebu – a jednomu kdysi tramvaj doslova ustřelila zadek.)

V úsecích s více omezeními tramvaj jako by poskakovala. Sotva mine konec omezení, rozjede se, ale brzy zase zpomaluje do dalšího omezeného úseku. Někteří řidiči proto volí způsob jízdy volnější, bez zbytečného cukání následkem rychlého střídání jízdy a brzdy.

A nyní již k situaci. Už od první omezené rychlosti vidím, že se na zadek mé tramvaje lepí jiná tramvaj za mnou, jako by mi chtěla dát pusu. Dlouze zvoní a víc a víc se ke mně přibližuje, což vzhledem k delší brzdné vzdálenosti není příliš prozíravý způsob jízdy.

Na tomto místě by někteří znalci namítli, že jsem měl zastavit, neboť řidič za mnou mi dával zvonkem signál o možném nebezpečí a dle předpisů bych měl zastavit všemi možnými dostupnými prostředky. To znamená bržděním, kdy cestující rázem cuknou tělem kupředu a ti, co se nedrželi, leží dávno na podlaze. Kdybych tak učinil, nebezpečí by teprve vzniklo, neboť tramvaj za mnou byla natolik blízko, že by nejspíš nestačila zabrzdit a pokusila se mě „předjet“.

Podle mačkání se na mě jsem poznal, o co jde. Ne o nebezpečí, ale o řidiče, který nemá dobrý den a spěchá, a jelikož nemůže tramvaj předjet (celou), dělá alespoň dusno. Je to dost podobné, jako když gorila potřebuje ukázat svou velikost, a tak se staví na zadní a řve a mlátí se tlapami do prsou a kolem sebe.

Radili mi kolegové, že jsem se měl na první zastávce jít kolegy zeptat, co se děje. Osobně bych však setkání hodnotil jako kontraproduktivní. Pokud je někdo naštvaný, nemá se přilévat olej do ohně – a rozhodně ne před váženými klienty kolem, kteří se o spory řidičů nijak nezajímají.

Za sebe si myslím a rovněž i praktikuji, že pokud mám s nějakým řidičem problém, nebo si myslím, že problém mám, řeším ho na nejbližší konečné – a pokud máme konečné jiné, tak při nejbližší příležitosti. Lidé v DP se potkávají a vždycky potkávat budou. Není třeba proto záležitosti řešit hned a před cizími lidmi – což doporučuji úplně všem, neboť co je komu do problémů cizích lidí, kteří svým jednáním druhé pouze otravují.

Kolega však byl jiného názoru. Počkal si na vhodný okamžik, a když jsem čekal na křižovatce Ohrada na světla, opustil tramvaj a šel mi vynadat. Mohl jsem dělat mrtvého brouka a neotevřít kabinu (měl jsem 52-T). Mohl jsem se zabarikádovat, nebo kabinu otevřít a kolegu odrážet tágem, jak se odráželi středověcí vojáci na hradbách. Ale nic z toho jsem neudělal a kabinu otevřel očekávaje výtku.

Ta se mi dostala v jedné, naprosto unikátní větě, která zněla:

„Děláš zpoždění, mám šest minut a zvoním a jsem zpožděnej!“

Víc neřekl. Vytáhl mobil a vyfotil si mě. Ne že by mě chtěl do sbírky nebo jsem ho více zaujal, ale aby ukázal, jak mi to dává a že jsem v pěkným průseru a skončil jsem, protože mě zničí. Líbilo se mi, že kolega měl celou tu krátkou dobu v puse párátko a vypadal opravdu jako tvrďák.

Jak vyfotil snímek, vracel se do tramvaje a já na něj volal příjmení a moje služební číslo, aby později při mé popravě nedošlo k omylu. Víc jsem nestihl, musel jsem jet, padla mi světla.

Upřímně – nemám rád, když se někdo neumí chovat a nedokáže zachovat chladnou hlavu – alespoň před lidmi. Kdyby mě někdy později seřval, neřeknu nic. Kdyby na mě poslal stížnost, ani nepípnu (to až pak). Ale takhle. Před lidmi.

Nejde o mě a moje ego, jak by si někteří pomyslili. Někoho, komu v literární kritice kdysi umyl zadek sám Jan Rejžek, se s největší pravděpodobností výtka kolegy řidiče nedotkne. (Jana Rejžka mám docela rád.) Ale jde mi o lidi a jejich názor na nás. Nemusí nás pořád vidět v horším světle a považovat nás za problémové osobnosti, které nejen že jezdí pozdě, nebo brzy, které s vámi cukají, zvoní, zavírají lidi do dveří, schválně ujíždějí, nebo naopak schválně čekají – a k tomu všemu se nedokáží ani mezi sebou dohodnout a jsou na sebe jako rozzuření psi.

Kdysi se porvali dva řidiči na zastávce Ke Stírce. Ve dvě odpoledne. Kvůli ženě. Prvního budoucí exmanželky a druhého budoucí manželky a matky jeho dětí. Masili se mezi sebou takovým způsobem, že si je dlouhé vteřiny nikdo nedovolil od sebe odtrhnout. Všichni vážení kolemjdoucí pouze přihlíželi a řidiči čekající na střídání fandili a brali od kolemjdoucích sázky. Boj končil dalo by se říct remízou. Jeden se rozvedl, druhý oženil.

Lidi mají být podobných excesů ušetřeni. Co jim je po tom, že jeden spěchá a druhý dodržuje předpisy. Nemusí vědět, jak se to v DP s některými zaměstnanci má. Někdy skryté má zůstat skrytým.

Měl jsem o dotyčného řidiče strach. Nikdy nevíte, co ho k podobnému chování vede. Starší řidiči budou pamatovat kolegu, který se také choval velmi zvláštně a během dne se mu nelíbilo spoustu věcí (třeba jízda dle JŘ), a tak ho dispečeři na Václavském náměstí z vozu „sundali“ a on už nikdy nenastoupil pro ztrátu důvěry, jíž řidič do té doby dával nejen dopravě, ale rovněž i omamným látkám.

Přímo akční thriller jsem však nezačínal. Žádný zátah na konečné na Spojovací, žádná zásahovka, vrtulník a tank, síť na člověka a tramvaj zatčená jako spolupachatel. Tramvaj se spoutanými koly tahaná tatrou a do okolí vykřikující: „Já nic, já nic. Lidi pomoc. Gestapo, gestapo!“

Zavolal jsem do jeho výpravny s otázkou, co je řidič linky devět za člověka, a jestli by se řidiče nemohl výpravčí zeptat, o co šlo. Chtěl jsem to vědět, neboť opravdu mě jeho přístup (a párátko v puse, když se mnou mluvil) dostalo natolik, že celou hodinu, ano jednu celou hodinu jsem věděl, že na něj napíšu služební hlášení.

Ano – jak si teď mnozí myslí – přemýšlel jsem o tom, že ho prostě prásknu. Rejžek neRejžek přestanu být mírumilovný, a abych si napumpoval ego silikonem do přehnané vzrušující podoby, vyvomituju si mozek na papír a ukážu na kolegu přísným gestem a jako žalobce budu hřímat – že žádám pro obviněného trest smrti. Nechť váš rozsudek dopadne jako železná pěst bez nejmenšího slitování. Nechť je ohněm, který do kořene vypálí tuto hanebnou hlízu zrady. Nechť je zvonem volajícím po celé naší krásné vlasti k novým vítězstvím na pochodu k slunci socialismu.

(Tuto vsuvku pochopili pouze znalci historie nebo pamětníci dávných politických procesů z padesátých let minulého století.)

Stav pomsty mi vydržel hodinu. Pak jsem se dozvěděl, že kolega si jenom myslel, že schválně zdržuji. V té chvíli neměla stížnost už význam. Stěžovat si na člověka, který se mýlí, je kopání do mrtvoly. Takovému je lepší se zpříma podívat do očí, pohladit po tváři, dát mu bonbon a poslat ho si hrát na písek.

Potom jsem se však nad formou stížnosti zamyslel. Uvědomil jsem si, jaká je škoda, že stížnosti vůbec jsou bez literární fantazie a nápadu a jsou pouze syrovými oznámeními bez špetky něčeho víc. Ne že by stížnost něco víc potřebovala, to ne. Ale je mi líto lidí, kteří ji musí číst a překousnout dokola opakované výrazy a tvary, které sice mají oznamovací význam, avšak dokonale nudí.

Co vím, v DP máme na vyřizování stížnosti celé jedno oddělení – a také vím, že mě to oddělení nemá rádo. Nebo v jednu dobu nemělo. Ne že by na mě chodily stížnosti často. Chodí tak málo a s letitými odstupy, že když přijde, jsem dojatý a mám radost, že si na mě někdo vzpomněl. Na stížnosti se však píšou odpovědi a o mně je všeobecně známo, že píšu rád, a tak moje odpovědi nejsou krátké a píšu je ve znamení vzájemného pochopení a snahy osvětlit stěžovateli situaci co nejvíce ze všech stran.

Proto mě oddělení na stížnosti nemělo rádo, neboť poslední moje odpověď měla sedm rukopisných stran (250 slov na stránku) a vedoucí oddělení se telefonicky dotazoval mého vedoucího, zdali jsem nějaký spisovatel. Můj vedoucí suše odvětil – že jo.

Za čtvrt století u DP jsem se však u sebe ani u kolegů nesetkal se stížností, která by nejen poukazovala na domnělý přestupek či přímo přečin, ale ukázala, že stěžovatel je po incidentu stále nad věcí a zachovává si zdravý odstup. Takový pisatel se neřadí na stranu ublížených stěžovatelů, co ve své stížnosti pouze hřímají a hřímají, čímž ukazují sebe sama jako rozzuřené vážené klienty, naopak je osvícený a nenechává za sebe vypovídat emoce. Na tuto stížnost bych odpověděl s pokorou sobě vlastní a pouze na jediné stránce, protože takových pisatelů si celým srdcem vážím a není potřeba se je pokusit hned nasrat. Obdobně jako já oddělení stížností.

Někdy co si člověk neudělá sám, nemá. A tak jsem si představil, že bych záležitost s řidičem nenechal plavat a napíšu stížnost, která by se mi jako stěžovateli líbila a měla by se líbit i těm, kteří jí budou na příslušném oddělení číst. Bude to i první stížnost na světě, která se bude líbit i jejímu adresátu, jelikož jediná stížnost, která se líbí, je ta, která nikdy nepřijde.

Dobrá den, jmenuji se P.H. a jsem zaměstnán u DP více jak čtvrt století. Vždycky jsem věřil v kolegialitu, a tak jsem se nedomníval, že bych na své kolegy psal služební hlášení. Událostí v posledním dnu jsem však natolik zaskočen, že stížnost napsat musím.

V ten osudný kaméliemi provoněný den, kdy jsem jezdil na lince 5 moderním vozem typu 52-T, zprvu nic nenasvědčovalo blížícímu se skandálnímu chování mého kolegy, s nímž jsem se později na trati během směny setkal. Patřím mezi řidiče, kteří chápou složitosti našeho řidičského povolání, tudíž jsem schopný akceptovat i určité výlevy jiných řidičů, pokud ovšem nepřesáhnou přijatelnou mez. Podotýkám, že hranice meze mám posazené hodně vysoko.

Vyjížděl jsem ze stanice Hlavní nádraží a bylo mi krajně podezřelé, že řidič linky 9 jedoucí za mnou, se na můj vůz tiskne až příliš intimně, přičemž zvoní v krátkých intervalech, které se však zrychlovaly, jako by řidič chtěl demonstrovat svůj vzrušený dech, jehož intenzita a síla narůstala každým dalším odjetým metrem.

Chování řidiče mi trochu vadilo. Cítil jsem se jako frigidní samička koňadry, na níž je požadováno páření, třebaže ona ještě hnízdit nechce. Jsem však na podobné situace školený, a tak jsem šovinistické chování řidiče za mnou ignoroval – ačkoli jeho doráživé chování pokračovalo.

Na křižovatce Ohrada jsem ucítil úlevu, neboť jsem byl na místě, od něhož se naše společné cesty měly rozdělit a já přestanu mít svíravý pocit, že nebezpečně blízko za mnou je maskulinní tvor toužící po krátkém pocitu vyvrcholení. Moje vize se však ukázala jako lichá.

Než padla světla dovolující jízdu přímým směrem, řidič linky 9 opustil kabinu a mířil ke mně jistým krokem sebestředného tramvajáckého samce. Nechtěl jsem vyvolávat zbytečný rozruch možností, že by se mi dobýval do kabiny, a tak jsem mu otevřel a se zatnutými zuby čekal projev jeho chování, který jistě postrádal dobré a přátelské úmysly.

„Děláš zpoždění, mám šest minut a zvoním a jsem zpožděnej!“ řekl řidič místo obvyklého přátelského pozdravu – Čest a věčná sláva tramvajím.

Mám rád surrealismus, ale forma, jakou řidič předvedl svým výrokem, mi přišla až příliš snová. Nejen že jsem nepochopil myšlenku vyřčeného díla, ale nepochopil jsem ani jejího autora. Větu navíc pronesl s párátkem v puse, takže připomínal trochu Clinta Eastwooda v jeho raném westernovém období, třebaže pan Eastwood měl v puse doutník nežli párátko.

Zjev řidiče vyděsil ženu za kabinou a já dobře viděl projev hrůzy, jaký se jí objevil na jinak jistě milé a bezelstné tváři, poté co řidiče spatřila. Ono vědomí, jak jí obraz řidiče zasáhl a zcela změnil její vnímání cestování MHD z paměti do smrti nevytěsním. Ne pouze v nočních můrách mě bude pronásledovat výraz ženiných očí, do nichž vnikla krutá síla beznaděje a zcela uhasila jiskrný jas, jaký některé oči mají. Nelze zapomenout na pootevřená ústa, jimž právě někdo ukradl výkřik, a proto již jenom němě řvala do světa svou bolestivou beznaděj z pohledu na pouze částečně lidskou řidičovu tvář.

Musím ale na tomto místě projevit i poděkování řidiči, že se v té chvíli neprojevoval i více. Třeba že by se na ženu zašklebil. Poněvadž další mimický projev mohl u vážené klientky vyvolat vážný šok, a možná i vážnější zdravotní potíže spojené s mrtvicí.

Kolega řidič mi více neřekl, ale vytáhl z kapsy mobil a pořídil si snímek s mojí podobou. Musím se proti focení vážně ohradit. Nemám nic proti němu, jsem na focení zvyklý, a dokonce v různých pozicích, ale teď jsem nebyl učesaný, a byl naopak oblečený.

Více kolega neučinil. Potěšen vlastnictvím mého snímku odcházel do svého vozu a já hleděl za ním s obavami, neb neměl na těle výstražnou vestu a cestou mezi kolejemi a frekventovanou silnicí riskoval své zdraví, a snad i život.

Jsem chováním řidiče skutečně zaskočen. Nevím, zdali nebyl pod vlivem omamných látek nebo jiných stimulantů, ale výsledné chování nepovažuji za přijatelné s přihlédnutím k míře slušnosti jiných kolegů a kolegyň, kteří dohromady přispívají vysoké kvalitě služeb dopravního podniku.

Možná bych v případě kolegy použil spojení, že jsem jím přímo šokován. Jeho chování na mě působí jako nežádoucí vystřízlivění z mých představ kolegiality a vzájemného respektu. Je doslova plivancem do tváře slušnosti a profesionality všech ostatních zaměstnanců. Je mi řidiče svým způsobem líto. Je někdy pro někoho nejspíš těžké udržet se mezi mantinely svých vlastních emocí a pudů. Nechci, aby bylo na řidiče nahlíženo jako na někoho, kdo by snad do našich řad nepatřil. To taky není cílem mé stížnosti. Jak jsem napsal v úvodu, věřím v kolegialitu a rozumné jednání, a ne v agresi a osobní mstu. K tomu bych se nijak nesnížil.

No ale prostě nějak toho hajzla sejměte, protože takhle se ke mně jako hovado chovat nebude. Čest a sláva tramvajím.