Článek
Nebudu vás napínat odpovědí – pokud se muž nestýká s muži na úrovni bližšího intimního, případně sexuálního (to není to samé) vztahu, tak ho nepoznáte.
Možná se mnou nyní nebudete souhlasit a s pousmáním mi odpovíte, že poznávacích faktorů je mnohem víc a jsou natolik známé, až jsou někdy považovány za kýčovité, a pro některé heterosexuály až urážející. Urážející možná proto, že je jednoduše u mužů štvou.
Proč je mé tvrzení o popisu homosexuála řekněme dosti zjednodušené a nepracuji i s jinými možnými projevy, které jsou u jiných lidí zafixované, neboť je pro mě dostačující a vzniklo na základě potvrzení od osob, jichž se týká.
Jakmile jsem zjistil (někdy dříve či později), že muži, s nimiž jsem v průběhu života seznámil, jsou homosexuálové, položil jsem jim otázku, která je pro každého heterosexuála životně důležitá.
Samozřejmě onou nejdůležitější otázkou heterosexuálního muže je, proč se někteří gayové chovají zženštile? Dokonce někdy až přehnaně zženštile, natolik až jejich chování evokuje jalovou grotesku. Někdo by třeba řekl, že takové chování je projevem jeho já a jeho neoddiskutovatelná možnost být sám sebou – ale otázka zní, proč to dělají, ne kvůli čemu.
Každý z dotázaných gayů mi odpověděl to samé. Chovají se tak, protože to hrají. To mě překvapilo. Ptal jsem se kolegy v práci (gay), jak to s tím hraním myslí – a řekl:
„Chlap, co se chová jako cukrouš, je chlap, kterej se nikdy nesmířil s tím, že je teplej. Schválně přehrává, aby sám sebe omluvil! Takový se sami se sebou nesmířili.“
Nebyl prvním, kdo mi o tom takto říkal, a hned mi vysvětloval, že jemu podobné chování u mužů rovněž vadí. Dokonce některým gayů vadí o trošku víc než heterosexuálům. Nedivím se. Osobně by se mi taky nezamlouvala karikatura heterosexuála, který by se na veřejnosti mlátil do prsou jako gorila, na ulici pózoval skoro nahý přede všemi se svými svaly jako na ukázku svého mužného já a do toho vykřikoval, že je na ženy a všichni ho za to musí tolerovat.
S něčím se sám v sobě nesmířit musí být strašná věc. Zvláště pokud jde o identitu. Osobně jsem takto se sebou nesmířeného gaye poznal v restauraci, když mi ho představil coby svou novou známost můj kamarád. Muž měl na obličeji lehký mejkap, částečně nalakované nehty a oblečením připomínal nastrojenou manekýnu v ženském oddělení v období masopustu.
„To snad nemyslíš vážně?“ říkal jsem kamarádovi na toaletě. „Ty jsi normal, ale von ne.“ (Už tehdy jsem používal spojení normální gay.)
Kamarád se zatvářil smutně – „Když mě nikdo jinej nechce! Tak beru všechno“
Rozešli se za tři měsíce. Podle kamaráda byla nová známost teplá až moc.
Společník mého kamaráda nebyl jediný případ člověka, který sám pro sebe trpěl poruchou identity, ačkoli ne takovou, za co se dnes porucha identity považuje.
Prvním gayem, jehož jsem měl možnost více poznat byl můj třídní profesor na střední škole. Mladý muž akorát po fakultě, s renesančním přehledem o světě kolem. Proto jsme spolu často diskutovali, i když jak mohl diskutovat s nedospělým jedincem, co ještě všechno zná a všude byl a od všeho má klíče, než dospěje a zjistí, že ví úplné prd a stejné prd i má.
U pana profesora jsem viděl proměnu, jak se z muže, který své já částečně popíral přehrávaným chováním – třeba pózami těla, co vás zarazí, když je vidíte naživo vedle sebe (ale pobaví, když je předvádí Eddie Murphy ve skeči z gay klubu v záznamu jeho One man show vystoupení u nás pojmenované Sprosťák Ediie nebo v jedné scéně ve filmu Policajt z Beverly Hills, v níž gaye hraje) – stává muž, který ví, kým je, a proto již nehodlá sám sebe zesměšňovat a či sám sebe pitvořit.
Nevěřím, že by tato změna proběhla již dospělému muži teprve nyní končící velmi pozdní pubertou a změnil se mu v jedné chvíli hlas, intonace, pohyby a šatník.
V té době jsem také viděl poprvé (a ne naposledy) film Philadelphia s Tomem Hanksem. Film, který doporučuji každému, kdo se potřebuje poučit o předsudcích a homosexualitě. Za sebe si myslím, že jak se v televizi pravidelně vysílají ve stejném období stejné filmy, tento film by měl být rovněž pravidelně reprízován. Rozhodně je stále lepší než jakékoli současné televizní pokusy upozorňovat širokou veřejnost na výskyt menšinových skupin.
Někteří si možná řeknete, co já o tom ale vlastně vím, když nejsem gay. Ano, nejsem. Nemůžu za to. Nejsem gay ze stejného důvodu, jako jiní jsou. Narodil jsem se tak, ale nemám důvod nikomu se z toho zodpovídat.
Ale i tak jsem gayem na chvíli přeci jenom stal. Jak jinak než kvůli lásce. Kolegovi dal přítel kopačky a kolega chtěl svému příteli ukázat, že udělal chybu. Kolega věděl, že uhraju všechno, a navíc jsem před lety vypadal trochu jinak a měl jsem ze strany mužů nabídky, které jsem s díky odmítal. (Květiny a bonboniéry jsem si však nechával.)
Plán nebyl složitý. Půjdeme s kolegou do gay baru a budeme se mít jako rádi. Už tenkrát jsem k roli přistoupil s chybami ve výkladu, co znamená gayem být, a když jsem se rozehrál a hrál gaye, jak jsem si ho právě představoval, to jest zženštilého a na růžovo, kolega se zhrozil a zeptal se, do čeho jsem se právě transformoval.
„Počkej,“ řekl jsem mu. „Mám bejt přeci teplej!“
A on: „Teplej ano, ale ne jako obtloustlá mažoretka na speedu.“
On byl režisér svého osudu a já poslouchal. Smyl jsem mejkap, sundal sukni a oblékl se normálně. Vysvětlil mi, že být gayem je něco jiného, navíc, že se gayové na veřejnosti za rozkroky nedrží, a požádal mě, abych ho hned pustil.
Příběh lásky měl dobrý konec a ke kolegovi se přítel vrátil. Nevím sice proč – jestli se mu ho zželelo, když viděl mě a usoudil, že jeho příteli přeskočilo. Případně naopak, že vedle charakterního gaye jako já se chtěl blýsknout a ukázat, že je lepší. Tak či onak, oni se měli rádi a já ostrouhal.
A ještě uvedu jeden případ, kdy jsem se přesvědčil, že není gay jako gay. Před lety jsem napsal scénář k letní komedii o muži, který chce být blízko vdané ženě, a jelikož ona má žárlivého manžela, vydává za gaye. Ve scénáři právě byla scéna, jak se hlavní hrdina učí za dohledu svého gay kamaráda gayem být a ten mu vysvětluje, že kroucení a zvláštní přehnané chování není to pravé ořechové – přičemž spolu studují film Philadelphia. Jak to tak v komediích bývá, nakonec se zjistilo, že žárlivý manžel je gay (a začne si s kamarádem hlavního hrdiny) a hlavní hrdina a žena mají v závěrečné titulkové sekvenci „gay“ svatbu. (To jsem ukradl z jiného filmu, který taky stojí za kouknutí ohledně předsudků - Svatba naruby.)
Nebylo to tak blbé, jak to zní, ale potencionálním zájemcům se nelíbilo, že hlavní hrdina by měl být ve svém gay chování normální. Naopak se měl chovat, jak jsme si vysvětlili, že by se chovat neměl. K realizaci nedošlo. Možná je to dobře. Na podobné scénáře doba neuzrála a někteří zřejmě v podobných příbězích nutně potřebují přehrávané postavy, které s realitou tolik nesouvisí.
Počkáme si. Musíme čekat. Musíme se nejdříve zbavit svých mylných představ – a těch se zbavíme, jenom když se v nich řádně vykoupeme, doslova vymácháme. Natolik vymácháme, až se nám budou někteří smát, jak zmáčení jsme, a my budeme přemýšlet, jak se slizké hmoty, která na nás naší vlastní hloupostí ulpěla zbavíme.
I když víme, že za ušima mnohým zůstane ještě hodně dlouho.
Mějte se však všichni rádi i tak.
+++++
„Já jsem stoprocentní heterák,“ říkal mi kdysi jeden kamarád. „Občas si sice picnu chlapa, ale jinak jsem stoprocentní heterák.“
Tato věta je pro mě lepší než veškerá školení o možných pohlavích a odchylkách dnešního světa.
