Článek
Sedící chlapec, co kouká do dáli. Připomíná kluka sedícího na břehu nedaleko malého přístavního městečka, jehož chudoba se vyrovná jenom soudružnosti a dobrotě jeho obyvatel. Sedí a kouká se za obzor, kam plují lodě za svým úlovkem, za svým životem, skrývajícím se ve vlnách a pěně vln.
Ale teď tam není voda ani pěna, ani žádná hladina, pod níž je další život a další tajemství – jsou tam koleje, tramvajové koleje. Cesta, po níž se dospělí jezdí za svými životy a hledají svá tajemství.
Chlapec se dívá a možná touží. Po dálce, kterou vidí, a pak tu další, která se skrývá za ní. Dálka je vždycky zajímavá. Sedí a přemýšlí, co se v ní děje, jaký je v ní život, jak i tam zní zvonky tramvají. Dívá se a chce znát, jací jsou tam dál lidé. Jestli jsou stejní jako tady, nebo jiní, úplně jiní, než jak si zatím neumí představit.
Chlapec je na začátku své cesty. Zatím sedí. Na začátku cesty nemusíte pouze vykročit. Můžete se pouze dívat do dálky. Sama dálka vás pak donutí se zvednout a jít za ní dál a dál. Jít takovou dobu, dokud tam daleko nezjistíte, jak blízko některým věcem jste.
PS: Mohl by pro moji romantickou představu sedět i někde jinde, kde by tolik neriskoval bezpečí jiných, ale hlavně to svoje. Za to žádná romantika nestojí.
