Článek
Měl jsem devítku, za Žižkov (připomínám – jsem Hloubětín). Asi se na Žižkově dozvěděli, jak moc miluji vůz 52T, a tak mi chtěl Žižkov dohodit svoji holku a dal mi starší sestru mého miláčka vůz typu 15-T. To není občas od věci mít se rád s celou rodinou, nebo alespoň s těmi, které mít rádi stačíte. Když v rodině vládne tolerance, vyhnete se zbytečným nedorozuměním, že jste údajně s někým udělali něco, co jste prý s ním právě dělat neměli.
Společně s typem vozu mi dali i linku devět a já jel do Řep. Tedy mohl jsem jet i jinam, ale s DP se to má tak, že chtějí, abyste jezdili jenom někam, aby se lidi na zastávkách zbytečně nehádali, která tramvaj, kam jede, a aby lidem pořád stačilo, že se umí hádat i bez tramvají. Řepy mám rád. Jedna z mála konečných, kde můžete vidět dopravní konkurenci v podobě pasoucích se koní, jindy zase malou pouť s konkurencí v podobě autodromu (věřím, že když dáte pedál až na podlahu, vyletíte ven a dostanete se až k Lidlu), případně si můžete prohlížet nízko letící letadla jdoucí na přistání v Ruzyni, která za konkurenci nepovažuji, protože řidiči MHD létají v nebesích už od narození.
V Řepích ve smyčce pamatuju non-stop podnik s názvem „Na Chobotě“ – a ten podnik byl (a tím, že byl, nemyslím jenom minulý čas, ale i to, že tam to uvnitř stálo za to). Podnik, což bylo pojmenování, které skutečnost dělalo až moc krásnou, stál co je dneska sociální zařízení pro řidiče a sloužil jako oáza pro různé živly a šupáky a opilce, kteří sem dojeli nejspíš omylem. Řidič MHD se dovnitř neodvážil – ne pokud nechtěl skončit se životem, nebo mít pouze delší pracovní neschopnost z důvodu otravy čímkoli uvnitř. V tomto směru byla nabídka bohatá.
Já uvnitř nikdy nebyl, ale o stavu věcí uvnitř svědčily štěnice, které odtamtud ve velkém utíkaly, řka, že tam je to i na ně moc.
Pokud chtěl řidič MHD před dvaceti lety změnit své DNA a poté být schopen pozřít cokoli na tomto světě bez újmy (vyjma čehokoli v Na Chobotě), vyčkal si na linku končící v Modřanech a ve smyčce navštívil tamější něco jako kantýnu. Záměrně říkám „něco jako kantýnu“. Spíše než o kantýnu šlo o malé doupátko pro živly a šupáky a opilce, kteří se netrefili tramvají do Řep. Dokonce známost onoho podniku zašla tak daleko, že hosté – což je také pouze v pojmenování přenesený význam, neboť takové hosty aby společnost pohledala – odmítali na konečné několik desítek metrů pod smyčkou opustit vůz a dožadovali se odvozu přímo k podniku. Rozumný řidič nediskutoval. Naopak svým vozem odjel a zastavil dveřmi přímo před dveřmi kantýny.
Pokud někdo slyšel výraz „zapadl do putyky“, ale neuměl si ho představit, na tomto místě výraz viděl v reálné fyzické podobě. Jakmile vůz zastavil a otevřel dveře pro spojení s nálevnou – jemuž ne vůbec ne náhodou někteří řidiči přezdívali Sojuz-Apollo podle staršího vesmírného programu – bezdomovec, nebo tvor jemu podobný, se ve voze pustil tyče, která držela jeho stabilitu, čímž došlo na několik zlomků vteřin stavu zdánlivě podobnému stavu beztíže. Poté šlápl na schod a samozřejmě zakolísal a padl bokem na křídlo dveří. Druhou nohou se snažil udržet na dalším schodu, což bylo marné, a o zbytek se už postarala gravitace.
Isaac Newton by se zaradoval a jistě by přišel na další zákony – třeba zákon přitažlivosti k alkoholu, neboť bezdomovec nepadl na zem a ani se nerozplácl o zeď, ale skutečně zapadl uvolněnými dveřmi přímo do nálevny. Co ho tam zastavilo, nevím. Vím, že přežil. Když jsem jezdil šejdry (ranní a odpolední v jeden den), nebylo ničím neobvyklým, že hosta jsem ráno dovezl do Modřan a k večeru opět odvážel, neboť kantýna v sedm zavírala.
Co se týkalo nabízeného jídelního sortimentu, ničím si nezadal s kulinářskou modernou dnešních dnů a stejně tak s osvědčenými klasikami. Paní, která kantýnu vedla, rozhodně nechyběla fantazie, tudíž vedle běžné nabídky, jakým byly pišingry a čokolády, jste se setkali i s její invencí, jež vám prozrazovala, že paní buď nerada čímkoli plýtvala, nebo si myslela, že si vše od jídla zaslouží druhou šanci.
Něco vypadalo celkem nezávadně, avšak něco naopak velmi podezřele. Nikdy zřejmě z hlavy nedostanu vzpomínku na rozpůlenou bagetu ozdobenou směsí z větších kousků masa a ozdobené cibulkou. Nejde tak v tomto případě o směs, která vypadala jako ze psí konzervy (nic proti psí konzervě, znám lidi, kterým chutná), ale o barvu, jakou měla. Dodneška se mezi staršími řidiči vedou spory, zdali barva byla výsledkem smícháním s brokolicí, či stářím produktu. Myslím, že se tato hádanka nevyřeší, neboť mezi diskutujícími nikdy nemohl být nikdo, kdo pokrm ochutnal.
Ochutnali jsme ale jiné výrobky, ne tolik podezřelé, a kdo ochutnal, ucítil v sobě změnu. Změnu dost podobnou, jakou jste vy starší ročníky viděli v seriálu a později ve filmech o čtyřech želvičkách, které se omylem dostaly do vlivu zeleného mutagenu. Kdo ochutnal, přestal být tím, kým je, a stal se jiným. Alespoň v měřítku, že v jídle vydržel víc než běžný člověk. Od časů, kdy jsem okusil z nabídky v Modřanech, střevní potíže u mě nemají šanci a při nedostatku pitné vody, piju rovnou z louže.
Pro upřesnění, podobných míst, kde jste se takto mohli změnit, bylo po Praze víc – třeba stará Podbaba se svým stánkem a zástupem zevlů okolo nebo stánek na Bílé Hoře, případně i Palmovka a její stánky s vaší genetikou udělaly své.
Ale zpět k hororovému zážitku na lince devět. Zastávku před konečnou (Blatiny) čekám, až lidi vystoupí a koukám a jsem zděšený, protože před tramvají mi jde Upír. Nelžu, pravý Upír. Šel přes přechod a šel za bílého dne, ale to není nic zvláštního, jelikož kdo četl Drákulu, ví, že ve dne chodit upíři mohou, jenom nemají svou sílu – to až filmový průmysl to změnil. Měl styl a vychování, jelikož šel po přechodu. Nelžu.
Ale dobře, nebyl to jenom Upír, celým jménem byl Václav Upír Krejčí, ale Upír to byl. Skutečný, určitě to má i v občance. Ne upíři nepraví, kterých bylo osm a nastoupili kolegyni do tramvaje a sebou táhli rakev. Třebaže patřili mezi bytosti záhrobní, byli slušně vychovaní, neboť se jeden z nich na rakev ptal, zdali jí může naložit. Řidička souhlasila pod podmínkou, že rakev opřou o kabinu a každého příchozího slušně všichni pozdraví, což tyto bytosti poté s potěšením činily.
Já si tedy myslím, že to upíři nebyli. Spíš študáci jdoucí na maturitní ples, ale iluze nikomu brát nebudu. Já pravého Upíra měl, a díky tomu vidíte, že tramvají mohou potencionálně cestovat úplně všichni a všichni mohou být spokojení. On mi tedy pan Upír do tramvaje nenastoupil, a proto ho beru jenom jako potencionálního váženého klienta, ale vsadím se, že tramvají někdy jel.
Já si vlastně vzpomínám, že mám na pana Upíra štěstí. To je asi tím, že mám rád horory. Štěstí takové, že jsem ho potkal za poslední čtvrt století na trati už podruhé. Na poprvé jsem ho dokonce zablokoval v Korunní ulici. To je místo, kde lidé neumí parkovat, zvláště ti s velkým autem, nebo mají problémy se odhadem vzdálenosti, jelikož často zaparkují tak, že tramvaj kolem už neprojede – nebo projede pouze s podstatnou částí, zatímco jiná zůstane mimo vůz. A taky jsem tak tenkrát stál, poněvadž se špatně zaparkovaným autem šest lidé nehnulo, a já rozhodně mezi sedm statečných nepatřím.
A bylo dobře, že jsem nic nedělal – kdyby ano, nemohl by na tramvaj zaklepat kdo jiný než pan Upír a říká mi, jestli bych neuhnul s tramvají, že je vedle mě zaparkovaný. Víte, já strašně nerad lidi zklamávám, a tak raději nic nedělám – a ne že bych pořád nechtěl, někdy bych i chtěl, ale to jsou zrovna případy, kdy to zase nejde z jiných důvodů. Jako tenkrát, když stály tramvaje za sebou a já nemohl ani tam ani zpátky, prostě nikam a musel čekat.
Jenže vysvětlujte tohle Upírovi. S bludičkou nebo s rarachem takový problém nebude, s tím se už domluvím a taky to často na konečných dělám, ale Upír je jiná váhová kategorie. Nenechal si nic vysvětlit, a nakonec jsem ho musel i poslat dopředu, aby se domluvil s dispečerem, který právě lomcoval s autem, které se ne a ne hnout.
Upír se podíval dopředu a ptal se, který že to ten dispečer je, a já že ten, který tomu nejvíc rozumí. Upír něco zamumlal pod husté vousy a šel k hloučku. Nevím, co dostal za odpověď, ale taky nepatřil mezi sedm statečných, aby s autem pomohl, což je v pořádku, neboť ani Upír bez krve nehrabe. K autu se navíc dostavila mladá paní v legínách a podezřele hezkým zadkem, a ještě o něco více podezřelejšími dlouhými nehty a uvolnila dopravu. Upír zmizel, ale já věděl, že takový nemizí jenom tak. A vidíte, stačilo necelých patnáct let a už tu zase byl.
A to je tak dneska všechno.
