Pravá revoluce začne v tramvaji aneb Jak jsem nepřejel pana Mináře

Procházka ve skupině je příjemná, člověk se najednou necítí sám a v davu zažívá vzácné chvíle souznění a něčeho, co by se dost dobře dalo nazvat solidární koexistencí v ryzí formě lidství. A pokud ne takhle, tak nazvat to tak, že člověku je fajn, když si druzí myslí stejné, co on či ona.

Posílám „like“ organizátorům včerejší demonstrace za výběr dne. Jiný den by se v tomto týdnu tolik nedemonstrovalo. V pondělí je člověk unavený, ale v úterý už si mozek zvykne, že už není víkend – a navíc je to nejlepší den před prodlouženým víkendem, kdy si lidé ještě neberou dovolenou jako ve středu nebo ve čtvrtek. Díky tomu všemu byla včerejší demonstrace úspěšná a lidé měli radost. Tedy většina.

Ta menšina jsem byl já – a neberte mě, prosím, automaticky jako někoho, kdo s něčím nesouhlasí nebo je zastáncem jiných – ta menšina jsem byl já jenom proto, protože jsem měl včera linku 13.

Linka 13 je nejkratší linka v Praze – a je nejkratší linkou i za posledních několik let. Z konečné na konečnou je dlouhá osm minut a nelze na ní často zabloudit. Stačí si pamatovat, že musíte pořád rovně a zahýbáte pouze do smyčky u Olšanských hřbitovů.

(Pro zajímavost nejkratší linkou byla náhradní doprava v době rekonstrukce Letenského náměstí před třinácti lety linka 31 s délkou dvě minuty. Jednu obousměrnou tramvaj typu KT8N2 obsluhovali dva řidiči a trase mezi Letenským náměstím a Strossmayerovým náměstím se právem přezdívalo výtah nebo lanovka.)

Linka 13 je dopravou od Olšanských hřbitovů po Vinohradské třídě k budově Českého rozhlasu. Kvůli napojování kolejí a stavby spojky na novou trať na Václavském náměstí tam jízdu končí. Než aby tam linka zůstala čekat na otevření tratě, a na místě před rozhlasem se tak hromadily tramvaje, cestu zpátky vyřeší kolejový Californien, námi nazývaný „Kalifornaň“. Jde o kolejový přejezd vracející při zpětném pohybu obousměrnou tramvaj do protisměru – tudíž už se najednou zpětně nepohybuje, ale jede opět dopředu.

Pro tento přejezd se částečně vžil i výraz „Klondajk“ – možná právě proto, že za směnu, při níž ho přejíždíte a měníte stanoviště, je příplatek, tudíž na něm „rejžujete“.

Včera večer mi po sedmé hodině večerní do vozu vysílačkou volal dispečer, že k budově Českého rozhlasu míří demonstranti a že jich není málo. Mám zastavit v zastávce Italská, stanici před konečnou, a vyčkávat a lidem oznamovat, že dál nic nepojede. Vůbec jsem nevěděl, proč tam míří. Pietní akce připomínající počátek Pražského povstání proběhla již v poledne, takže jako rozumné vysvětlení mě napadlo, že si tam někdo při něm něco zapomněl a teď se vrací.

Pak mě ještě napadla jiná varianta – a to že lidé si hodlají trochu předčasně (ale to vůbec nevadí) připomenout výročí, kdy na stejném místě můj tatínek 21. srpna roku 1968 dostal od jakéhosi vojáka po hlavě pažbou. Znám ten příběh dokonale. Tatínek, když se probudil a zjistil, že ho odtáhli stranou, usoudil dle situace, že bude válka, a šel si dolů na Můstek do trafiky koupit tvrdé Sparty. Poté s kartonem pod košilí se stopem (ano, kromě tanků toho dne moc nejezdilo) dostal do Vysočan, aby se přesvědčil, zdali, cituji mého otce, vojáci už nezrekvírovali moji budoucí maminku. Maminku nezrekvírovali, ale ten den se můj tatínek poprvé setkal se svou budoucí tchyní a tchánem a se zkrvavenou hlavou jim oznámil, že je přítel jejich dcery. Kdyby neměli radost, tak se asi nenarodím.

Ale lidé včera nešli připomínat ránu pažbou do mého tatínka a ani si nikdo nic u budovy od poledne nezapomněl, šlo se demonstrovat. Moje tramvaj nedemonstrovala, i když co já vím, jaký měla názor. Stála v zastávce a blikala výstražnými světly a koukala, jak kolem prochází dav a dav skanduje a píská a zase skanduje. Mně se osobně nejvíce líbili rytíři, kteří pochodovali pěkně rázně v rytmu bubnů a trochu mi to připomnělo jiné doby, kdy takhle pochodovali vojáci v občanské válce do rytmu podobných bubnů si zpívali píseň „Bojový pokřik svobody“. Ale není všem dnům konec, třeba se podobných hitů ještě dočkáme, nebo té občanské války.

Mně ale do války nic není, a tak jsem jako správný Čech jen okukoval situaci a poslouchal, jestli mě náhodou Rozhlas nezavolá ku pomoci, jak to tak v květnu nebo v srpnu občas dělá. Ne že bych se tam hned hnal – každý správný Čech má na všechno spoustu času a nemá cenu se někam zbytečně horlivě navážet, dokud není jasno, jak situace dopadne. Až pak je čas se prohlásit za hrdinu a říct, že jste vždycky věřili ve vítězství, a rychle se snažili umlčet ty, kteří vědí, že to tak není.

Ale Rozhlas o pomoc nevolal a já zevloval před tramvají a občas někoho poslal na šestnáctku na Mírák, aby se dostal na Floru, jelikož u mě bylo jasné, že se tam jenom tak nedostanu. To víte, že se objevili lidé, kteří neměli radost a ptali se mě, jestli bych to tam vepředu nerozhrnul – ale já že ne, že Dopravnímu podniku se moc nelíbí, když tramvaje strkají do lidí. Možná proto, že u lidí nikdy nevíte, když těch třicet tun a více v zápalu boje přeperou.

A jelikož se nikam nejelo, začal jsem si dělat ve voze vlastní něco jako demonstraci. Jako první se do ní zapojil již na pohled solidní starší pán v pěkném obleku a s deštníkem v ruce, který jako by se právě na Vinohradskou třídu dostal z filmu s Oldřichem Novým. Hned jsme začali debatu, co je to demokracie. Neshodli jsme se. On měl v popisu současné demokracii moc bodů, které ve mně vzbuzovaly dojem socialismu, a můj názor na současnou demokracii zase pánovi moc připomínal fašismus. Ale protože jsme byli v tramvaji a tramvaje jsou spravedlivé, věděli jsme, že ne vždy musí při neshodě dojít na facky, a tak jsme se raději bavili o něčem jiném.

Také jsme se bavili jinak, poněvadž do naší demonstrace se připojil pán s velkou a drahou kamerou, takže to byl pan Kameraman. Ptal se, jestli si může u nás odpočinout, že ho už z toho pochodování bolí nohy a špatně se mu dýchá. Tramvaj uzdravuje, to se ví. Každá to umí. Zrovna včera večer mi říkal výpravčí, že mu řidič přinesl nález francouzskou hůl, takže majitel logicky musel z tramvaje odejít po svých.

Pan Kameraman se posadil a odpojil z kamery kabel, aby prý nás neslyšeli ve studiu – což mě trochu rozesmutnilo, protože jsem se právě chystal říct světu, že řidiči MHD jsou hodní, a že nejsou všichni proti všem, ale mají lidi rádi. No nic, svět se to zase nedozvěděl.

Za to jsem se dozvěděl, že pan Kameraman považuje solidního pána v obleku za řidiče tramvají, a mylně si tak vyložil, že jsme se právě vystřídali. Jelikož solidní pán nic nenamítal, panu Kameramanovi jsem vysvětlil, že solidní pán je jeden z nejlepších řidičů tramvají v Praze a je vždycky čest ho střídat. Solidní pán se usmíval, stejně jako pan Kameraman, a usmívali se jako se usmívají lidé, když zjistí, že o někom někdo, koho vůbec neznají, někdo jiný, koho taky neznají, říká, že je nejlepší.

Začali jsme se v tramvaji množit. Množili jsme se na základě upozornění pana dispečera, že brzy se kolejový přejezd uvolní a já budu moci zase jezdit. Nastupovali další lidé a nikomu z nich nevadilo, že někteří mají jiný názor. Dokonce nikoho nenapadlo zkoumat, jestli někdo jiný názor vůbec má – nebo jestli má vůbec nějaký názor. Všichni jsme dohromady čekali a těšili se, že pojedeme – a nijak neřešili, jestli se má něco platit, něco rušit, něco zachovat, nebo jestli někdo říká větší pravdu, než je pravda někoho druhého – byli jsme v tramvaji a chtěli se konečně dostat tam, kam každý chtěl a kde chtěl být.

A dočkali jsme se. Zavolal mi dispečink a svolil k pokračování jízdy a já mohl jet. Teď bych asi měl napsat, že to tak bylo všechno, ale vy asi čekáte na setkání s panem Minářem.

Ono to zase nebylo tolik jako setkání. Pan Minář stál v jednu chvíli v kolejišti před budovou Rozhlasu, zrovna na místě, kde se kolejový přejezd svažuje do stálých kolejí. Stačilo cinknutí a pan Minář byl stranou. Jestli někde uvidíte fotografii, že stojí a mluví a za ním je tramvaj, tak to je ta moje. Ale nebojte, nic mu není. Ani tramvaji. A to je dobře. V tramvaji totiž jednou začnou velké věci. Kde jinde taky? V tramvaji, jak jsem vám dneska psal, jsou lidé rozumní a umí si povídat. A pokud to umí, může to všechno kolem nás jednou dopadnout jenom dobře.

A teď to už všechno je.