Článek
Nebudu lhát – měl jsem z první jízdy novým vozem pro Prahu obavy. Sice je to pořád tramvaj, která jezdí po kolejích, nejčastěji dopředu, ale tuhle předcházela jakási pověst, co jí už od počátku stavěla do přední pozice výběru Best of všech tramvají.
Školení jsem absolvoval minulý rok a s ním i cvičnou jízdu, ale vinou úrazu na mě první samostatná jízda musela počkat až do dubna tohoto roku. Opět nebudu lhát, že jsem si poslední týdny učivo poctivě opakoval a spánku mnohokrát odolával nad technickými nákresy a popisy možných situací v provozu – a když mě spánek k ránu nakonec přemohl, přenesl mě do snového světa, v němž nebylo pro nové tramvaje pro Prahu ani kam plivnout.
Nervozita mi poslední týdny stoupala. Se zájmem jsem však sledoval celou misi rakety Artemis II k Měsíci, která se sice ze svého prostého technického hlediska nemohla řízení nové pražské tramvaje (z Plzně) vyrovnat, ale alespoň mi přiblížila, jak vypadá nebezpečná cesta do neznáma. Nechci nijak misi znevažovat nebo jí ubírat na důležitosti, avšak oni letěli čtyři, já tam budu sám.
Takřka kdykoli mi mohlo přijít oznámení směny, na níž se vlak (tak se tramvaji také říká) typu Škoda 52T vypravuje a pak již nebude cesty zpátky. Tedy byla by, ale dávat výpověď kvůli novému typu tramvaje se považuje za zradu v hodině Há a za to bývala na frontě kulka. Co je za to ve Vozovně Hloubětín nevím, ale rozhodně nic pěkného.
A pak přišel ten den. Nervozita a s ním podivné chvění v levé ruce, kterou se tramvaj řídí, dosáhla vrcholu. Brzy před střídáním odpolední směny jsem se dostavil na Palmovku a u kolegů vyzvídal o záludnostech nového typu vozu – a vzhledem k náhlé amnézii všeho, co jsem se o tramvaji do teď naučil, způsobené stresem, jsem se také ptal, kde se rozsvěcí světla.
Minutu před příjezdem vozu jsem stál mezi kolegyní a dvěma kolegy a nebyl schopný pohybu. Jako já se v té chvíli určitě cítí nevěsty, které za chvíli spatří budoucího manžela, o němž neví moc, ale i to málo je už docela hodně děsivé.
A pak se zjevila, řekl bych skoro jako přízrak. Její statný pantograf se tyčil k modrému nebi. Lesklá schránka jejího těla připomínala upnutou kombinézu svůdné inuitské tanečnice a přední reflektory v černém poli pod velkým sklem připomínaly přísný pohled dominantní ženy. Požádal jsem kolegu nalevo, aby mě k tramvaji doprovodil, neboť se mi roztřásla kolena – a když ne doprovodil, tak alespoň zvednul ze země, neboť jsem obřadně klečel.
Všechny mé obavy se ukázaly jako liché – a to v takové míře, v jaké se rozplyne vše nepodstatné, když se setkáte s osudovou láskou svého života. To je moment, kdy se se vše kolem vás zastaví do strnulé podoby nehybné fotografie a vy zíráte opilí citem a něžností na nový svět a poznáváte pro vás zcela nové barvy a vůně, o jejichž existenci jste se možná vzdáleně dozvídali jenom z horečnatých snů.
Než jsem dojel na Lehovec, jako bych tramvaj Škoda 52T znal už celý lidský věk. Nebylo pro mě skrze ni tajemstvích. Smáli jsme se spolu nad krásou jejích funkcí a dovedností, naopak plakali nad promarněnými dny, kdy jsme se ještě neznali, a když jsem pochopil i možnosti polohování sedačky, byl jsem šťastný jako to prase na sluníčku a mám i pocit, že jsem cestou zpět někde u Balabenky slastí radostně chrochtal.
A tak jsem našel novou lásku. Takovou pěknou, takovou dlouhou. Přirozeně vím, že i čistá láska má svá úskalí a přijde doba nadávek a možná i pohlavků – ačkoli vzhledem ke stále narůstající emancipaci a vývoji nových technologií to možná budu spíš já, komu bude tramvaj nadávat, a navíc mi ještě nafackuje kolejnicovou brzdou.
Samozřejmě, že jsem si i vzpomněl i na příběh Tankový prapor a na postavu budovatelského vojáka Maňase, který svou lásku k vojenské službě obtiskl v romantické básni tanku T-34, načež mu jeho spolubojovník oznámil (já to musím napsat slušně), že chrápe s Téčkem.
Já jsem však takovým svodům odolal a na konečné na Barrandově jsem nehladil vůz 52T po ladné schránce, ani jsem se nesnažil vysvětlit kolemjdoucím, jaké má oproti jiným typům výhody, ale svůj duševní chtíč jsem uklidňoval přednesem předním reflektorům vybraných pasáží z divadelního příběhu největší lásky všech dob s názvem „Romeo a Tyristorka“. (Tyristorka – tramvaj staršího typu T3. Z poznámek autora divadelní hry Williama KT8D5)
Přesto jsem si neodpustil naprosto mužskou, částečně debilní otázku, která se pokládá po určitých domnělých výkonech, které muži mylně považují za vynikající – a to otázku: „Jaký jsem byl?“ A tramvaj typu 52T odpověděla: „Ty mě ale umíš rozjet, kanče!“
Po zatažení v půl jedné ráno se mi od mé lásky nechtělo. Vzpouzel jsem se uklízečům, kteří mě tahali od vozu, řka, že ho musí umýt, a já se bránil, kousal a škrábal, že se mi od mé lásky nechce. Ale v každém konci je zárodek zrození a v loučení je část naděje na shledání, a tak jsem odešel do výpravny, abych vrátil od vozu klíče a odevzdal výpravenské náležitosti (vyplněný výkaz práce) a výpravčímu hned ve dveřích oznámil, že miluju vůz Škoda 52T.
Výpravčí se na mě otcovsky usmál a dal mi dýchnout. Sojčím smíchem jsem se vysmál negativnímu výsledku a se slovy, že nejsem opilý, ale zamilovaný, odešel domů oknem.
Šel jsem nocí s oblohou posetou hvězdami a měsíc se snoubil s Jupiterem v konjunkci a jejich spojení mě dojalo natolik, že jsem se rozplakal. Ne smutkem, ne žalem, ale radostí. Cítil jsem v sobě energii lásky, a přestože hvězdné cesty na nebi se křížily, pro mě tam zářila pouze jedna jediná.
A to je tak za mě všechno.
