Článek
Vyšší brát nemůže, to už by byl úplatek – a řidiči nesmí být upláceni. Asi proto, aby pak náhodou nejeli, kam nemají.
Je daleko větší možnost, že cestující nese špatné zprávy, poněvadž špatné zprávy se nosí snadno, a to víc snadněji, když hned potom jejich posel z tramvaje uteče. Také není náhoda, že cestujícím, jež nesou zprávu o něčem, co jim vadí, ono to, co jim vadí, jim celou dobu nevadilo, ale začne vadit, až když dojedou tam, kam potřebovali.
Nehledejte v tom žádnou záhadu. Vážený klient řidiči poví zprávu až ve své výstupní zastávce z obavy, že oznámit řidiči zprávu hned, řidič půjde situaci řešit a nastane zdržení a vážený klient se nedostane, kam potřeboval – ne tedy hned, ale až za chvíli, ale v dnešní dynamické době, kdy jde o všechno, nebo se lidé tak chovají, i když nejde o nic, je pět minut otázkou mezi životem a smrtí. Pokud vás nyní napadají výrazy jako sobectví a pokrytectví, nebuďte na sebe tak přísní. Zatím pouze nechápete, že sobectví a pokrytectví je součástí doby, v níž žijeme, a na obojí se některými lidmi pohlíží jako na nutné záležitosti na cestě k životnímu úspěchu.
Takže pro vaši představu by se dala stvořit rovnice, že váženému klientu jiný cestující třeba páchnoucí, hlučící nebo jiný, který se mu nelíbí, vadí více a více s přibližujícím se bodem, kde má vážený klient vystoupit.
Vlastně se v této situaci mísí dvě situace, v níž první vážený klient žádá zjednání pořádku, ale až ve chvíli, kdy zjednáváním nebude nijak omezen. Myslím, že tohle platí na naši dobu velmi dobře jako popis některých z nás.
Jeden kolega v této situaci používá jednoduchý trik, a to že oznamujícímu klientu řekne, aby si připravil občanský průkaz, neboť bude evidován zavolanou policií jako svědek, což klienta vyděsí a najednou už nic nepotřebuje. Když se nad tím zamyslíte, kolegův trik je právně podložený. Dneska totiž nemůžete jen tak o někom říct, že smrdí nebo řve nebo se vám nelíbí, aniž byste si nebyli vědomi dalších možných právních úkonů z protistrany ve svůj neprospěch.
Teď nepopisuji vymyšlenou záležitost, ale reálnou kuriózní kauzu, která přestala být kuriózní v okamžiku, když jedna strana zjistila, že druhá ji myslí vážně. Řidič byl upozorněn klientem na pána, který údajně porušuje Přepravní řád, načež klient ukázal do vozu na pána a odešel. Řidič šel k pánovi a zeptal se, co se děje. Pán odpověděl, že nic a že byl na něj upozorněn. Pán se naštval a dožadoval se toho, kdo na něj upozornil. Řidič odpověděl, že oznamovatel je pryč. Pán řekl, aby řidič zavolal policii, jelikož se cítí uražen. Řidič oznámil, že policii volat nebude, jelikož není proč. Pán na oplátku oznámil řidiči, že na něj podá stížnost za neschopnost. A máte to.
Včera mi Strossmayerově náměstí klepe na dveře paní a já nečekám pochvalu, dárky a ani pozvání na večeři za bezchybnou jízdu, kterou všichni přežili, což se neoficiálně považuje za standard kvality. Paní je naštvaná, takže na večerní menu o šesti chodech mohu zapomenout. V ruce drží kryt na reklamy, který vypadá jako tlustší průhledné desky. Reklamy v podobě malých plakátů jsou umístěné nad sedačkami, a aby držely, používá se právě průhledný kryt. Kdyby nebyl průhledný, reklama by moc nefungovala.
Nevím, proč je paní naštvaná. Jestli jí vadí, že reklama je nekrytá nebo jestli se jí nelíbila. Dává mi do kabiny plastový kryt a vysvětluje:
„Tohle spadlo na dva lidi. A pak to leželo na zemi. Někdo po tom mohl uklouznout a zlomit si nohu. Další by přes něj upadli.“
Ta paní musela být umělec. Nevím, v jaké formě, ale musela. Ve čtyřech větách dokázala stvořit příběh, k tomu horor, navíc se společenským podtextem, a hlavně s dopadem na lidi – a to doslova. Nebo paní byla někým, kdo má rád katastrofy. To jsou ti lidé, co si zapalují cigaretu u benzínové pumpy, do letadla si nekupují zpáteční letenku a rádi cestují nočními linkami MHD.
Chtěl jsem udělat paní radost tím, že soucítím s jejími myšlenkami, a tak jsem se vylekal a říkám vážně (jak to jen vážně jde u někoho, kdo to vážně nemyslí), jestli se lidem nic nestalo, jestli nekrvácí a nepotřebují pomoct.
V druhé linii myšlenek mi hned naskočilo, jak někoho může zranit tenký plast, a dostal jsem se k variantě, že kdyby jeho špička dopadla do oka cestujícího, neboť klient měl právě zvednutou hlavu, aby obdivoval strop vozu, a špička měla náladu ubližovat, pronikla by do oka, navíc se začala kroutit a bušit do oka jako do země zaražený pilot, možná by vážnější zranění způsobila – ovšem už nevím, jak by plast zvládnout ublížit dvěma lidem najednou. Leda že by to střídal.
I tak mě obrázek z druhé linie zaujal. Na zemi leží dva vážení klienti a z očí jim něco stříká, i když nevím, jestli to oči umí. Druhý má prasklou lebku, jelikož plast ho ještě chvíli kopal. První má navíc už týden vyrážku na zadku, a to taky bolí. Přes dva na zemi padají další klienti, protože každý je chtěl vidět zblízka, jak trpí v živém přímém přenosu, což v Prima Krimi nikdy neviděli. Jak se tlačí dopředu, padají přes sebe a způsobují si těžká zranění. Jeden z klientů nešťastně padl před psa bez košíku a naštvaná čivava ho sežrala. Další se snažil zachránit z epicentra chaosu šplhem po „mastné tyči“, ale rychle narazil na strop tramvaje a na lebce si vytvořil prostornou plošku. Důchodce na sedačce se bránil holí a šťouchal do padajících jako kulečníkovým tágem. Na zemi se mísila špína a tělní tekutiny, mezi tím se ozýval nářek zraněných a mlaskání přežrané čivavy. Paní na přední sedačce se ptala, jestli se pojede. Tady moje představa končila.
Na paní jsem viděl, že čekala jinou odezvu. Asi že budu nadávat a ona pak bude nadávat mně – to je běžná kontinuita nadávání. Já však zůstával starostlivý, a abych jí dodělal a ona vybuchla v orgasmu lidství, řekl jsem jí, že její starostlivost se jenom tak nevidí a já jsem z ní v dobrém zaskočený. Zaskočená zůstávala i paní a řekla, že ne, že se nevidí. V této chvíli v jiných případech řidič slýchá, že brzy dostane stížnost.
Zavřel jsme dveře a pokračoval na Letnou. Koukal jsem po očku, co paní dělá. Vyndávala telefon a někam volala. Možná někomu oznamovala, co udělala. Nebo oznamovala dispečinku, co jsem podle ní neudělal já. Tak či tak, svět byl o novinku těžší.
A co já? Na konečné jsem plast vrátil na jeho místo a rozhlédl se. Možná se ptáte, proč jsem se rozhlédl. Chvilku před tím jsem plastu nabrousil rohy a poradil mu, že nejlepší zaútočit na oči.
A to je tak všechno.
