Já a moje mladší já – a 25 let u DP

Pak jsem si však uvědomil, že by článek mohl být čtenáři mylně vnímán jako fiktivní vzpomínky kata obsluhujícího elektrické křeslo – což by vzhledem k mé skutečné profesi bylo zavádějící, třebaže pod proudem sedím a i někdy smutný konec není daleko. Přesto jsem spíše pro ten život. A nejen svůj.

Nedávno jsem na konečné potkal mladého řidiče. Sotva dvaadvacet let, mladý, až z něj mládí kapalo. Veselý, až šílený, jak tak mládí bývá, když si myslí, že všechno bude v životě natolik dobré, jak to bylo dobré za jeho poslední úžasný týden.

Já byl to samé, když jsem do DP ve dvaadvaceti přišel a byl jsem mladý a „šílený“ a roztomile blbý a všechno věděl a od všeho měl klíče. K tomu všemu jsem si myslel, že budu u tramvají jenom chvilku, jelikož rychle změním svět a udělám něco, čím nechutně zbohatnu a všichni mě začnou uznávat a velebit a sednou si ze mě na zadek.

Dneska je jasné, že se nic z toho nestalo a nestane, ale to mi až tolik nevadí. Kdykoli vidím mladé kolegy, moje rozčarování, že z vysněného až tolik nevyšlo, znatelně povadne. Proto na rozdíl od jiných starších lidí nemám řeči, že se mladí chovají nemožně a že jsou úplně jiní než my.

Nejsou jiní, jsou naopak úplně stejní – a starší lidé to o nich říkají jenom proto, že jim samotným je líto, že už nejsou v tom mládí, kde stromy byly vysoké a noci krátké, a kdy po šichtě se šel slavit život a potom se šlo zase do práce, aby po ní zase všechno dohromady začalo nanovo.

Ale i tak si někdy postesknu. Moje tramvajácké mládí, kde sakra jsi? Kde jsou všechny noci, kdy se mi nechtělo spát a kdy jsme ani spát nepotřebovali. Noci, kdy se pilo a veselilo – a co si budeme povídat, bylo to v poslední vlně, kdy to v DP fungovalo trošku jinak než dnes a ledacos se tolerovalo.

Kde je kolega, který se po hodinovém spánku probudil, popil lačně z lahváče a pronesl skupině tramvajáků slavících u něj v bytě:

„Tak já to půjdu odřídit!“

A šel a odřídil a nic se nikomu nestalo.

(Prosím, nemyslete si, že tenkrát před více jak dvaceti lety byli zaměstnanci DP notoričtí opilci a jezdili pouze pod vlivem. Moje vzpomínky jsou jako každé vzpomínky. Špatné se odfiltruje a zůstane jenom dobré, a to se navíc roztahá do uvolněného prostoru po tom špatném, tudíž máte pocit, že jste se bavili v jednom kuse, což v konečném součtu pravd a lží až tak horké nebylo.)

Ale jako parta jsme byli lepší, to pravda je – a když jsme se potkali na záloze, tak jsme dělali kraviny a bavili se, a ne že čuměli do mobilu a občas po očku kontrolovali, jestli se na nás někdo jiný nedej bože nedívá. Nás ani nenapadlo, abychom místo povídání klikali do mobilů jako o život, a naopak jsme vymýšleli třeba jednoaktové divadelní hry a všichni, kdo v záloze seděli, jsme v nich hned hráli. Vznikala velká dramata s názvem „Zablokovaná výhybka“ nebo „Dispečer a smyčka“ nebo drsné romantická tragédie „Romeo a Tyristorka“.

Je to mnoho let, kdy zatahoval Kobyliský řidič z ranní části šejdra a v zadním voze našel krabici a v ní jednopatrový svatební dort. Na nálezy jsou přísná pravidla - a v tomto případě platí, že cokoli z potravin podléhá rychlé zkáze a neskladuje se. V případě dortu byla zkáza doslova smrtící, neboť v záloze sedělo hodně tramvajáků, a i zaměstnanci depa měli čuch až za roh.

Když bylo po všem, přihnal se do výpravny muž v obleku, vyděšený na smrt a prý jestli někdo nenašel dort. Osud je někdy nemilosrdný, takže poblíž stál řidič, který mu ještě s mastnou pusou od šlehačky říkal, že nikdo nic nenašel, ale aby i tak jménem Dopravního podniku poblahopřál novomanželům hodně štěstí.

Tohle všechno dohromady a mnohem víc mě přepadne a zavalí, když vidím mladé kolegy a vím, že je to jako bych se díval do zrcadla. A stejné je i to, že i oni mě berou, jak jsem já v jejich věku vnímal starší kolegy. U některých starších jsem si myslel, že jsou volové, a u jiných ne, a od někoho jsem radu přijal a od jiných ne, a tak pořád dokola a dokola, až se tomu začalo říkat koloběh.

Mládí si může vybírat a zkoušet a pak se vracet na začátek – ale jako starší už místo vybírání a zkoušení a vracení přemýšlíte, jak si vybrat a už se na začátek nevracet, jelikož se vám tam ani moc nechce.