Článek
S tím objednáváním to myslím vážně. Pamatuji si, jak mě nakupovat a objednávat učili už ve školce – a já byl ve školce, když kolem vlály rudé vlajky a do hlavy mi vtloukali, že se Sovětským svazem na věčné časy, a nikdy jinak. Učili mě taky, že přijdu do obchodu, pozdravím, vyberu zboží (pokud bude), zaplatím, dostanu nazpátek, rozloučím se a odejdu směrem ke světlým zítřkům socialistické společnosti.
Nyní si uvědomuji, že ve většině hesel se mluví o světlých a lepších zítřcích, nikoli přímo o dnešku. Na tom vidíte, že režimy se mění, hesla nikoli. U každého máte jistotu, že zítra bude líp – akorát to bude vždycky až zítra. Pro dnešek nic nemáme.
Že někteří mladí neumí objednávat, jsem pochopil díky příbuzné. Ve svých devatenácti letech měla obavy přijít k pultu uzenin a požádat o dvacet deka krůtí šunky. Ptal jsem se, co jedla do teď, a jak vůbec přežila, a dozvěděl jsem se, že nakupovala pouze balené dávky v samoobslužné sekci. Taky řešení. Bohužel nijak nepřidá ke společenskému rozvoji v oblasti komunikace – a zdravému trávení rovněž až tolik nepomáhá.
Pamatujete si někteří, že jsme se jako malí dokázali na ulici zeptat neznámého člověka, kolik je hodin – a on nám odpověděl, aniž by nás chtěl pozvat domů a ve sklepě znásilnit. Dneska se mě na čas nikdo neptá – za to se mě čas od času někdo zeptá, jestli nemám drobné. To nepřímo potvrzuje, že čas jsou nakonec pořád jenom peníze.
U jiného příbuzného, a podotknu, že skutečně mladého (co je dneska patnáct let), jsem zase seznal, že si neumí objednat jídlo. Nebudu napínat, já učím rychle a házím neplavce do vody, příbuznému jsem tedy oznámil, že když neobjedná, bude hlad. Šalamounsky mi odvětil, že já v tom případě budu mít hlad taky – ale já ho ujistil, že ne, neboť já si pro sebe objednat umím a dělit se nebudu. Od té doby se příbuzní se mnou nebaví.
Za takový přístup by mě nejspíš hnal k zodpovědnosti nejeden pracovník sociálky, ale účinek byl znatelný. Příbuzný nespěchal, ale taky neodešel. Ti, co přišli po nás, už dojídali, zatímco on pořád přešlapoval a chodil sem a tam, až mi připomínal mladíka, který se hodlá dostat do hospody na občanku staršího bratra. Nakonec objednal a věřím, že mu chutnalo nejlíp, jak mu zatím chutnat mohlo. Nejedl pouze fish and chips, jedl vítězství s chutí vlastní samostatnosti. Jedl překonání a jedl jej za hranicí dětství. Další level je už jenom stát se premiérem – nebo alespoň ministrem zahraničí.
Vídám podobnou neschopnost mladých kolem sebe den co den. Nijak neřeším, že neděkují, když na ně počkám s otevřenými dveřmi. Jsem u DP natolik dlouho, že řidič MHD je provážené klienty na společenském žebříčku někde na úrovni prvoka, a jsem rád za každého, pro koho to v provozu poděkováním dotáhnu až na primáta. Neděkování všude jinde však jako problém vidím. Poděkovat je nejjednodušší forma pozitivního zájmu za provedené služby. Ta vyšší je, že dáváte peníze, nejvyšší že je až odporně rozhazujete.
(Pokud se ptáte, jak vypadá negativní zájem, tak ten bolí – někdy jen na duši, jindy i na těle. A o peníze můžete přijít.)
Sedávám často v cukrárně ve Vysočanech a pozoruji lidi. Jsem typ cukrárenský, nikoli kavárenský. Cukrárenský se od kavárenského liší, že si nemyslí, jak by byl něco extra a měnil by svět, ale myslí si zcela oprávněně, že by měl opravdu zhubnout.
Sedím blízko pultu a koukám po lidech, jak se chovají. Dle mého by se studie o lidech neměly odehrávat ve specializovaných zařízeních, kde jsou zkoumaní lidé stejně izolovaní, nýbrž v místech, kde se ukážou v celé své psychické nahotě. Tato nahota není na rozdíl od té fyzické vzrušující. Ne v měřítku, že byste z ní měli hlavu mimo – naopak máte hlavu připravenou na nejhorší. Asi jako když sedíte v jedné místnosti s někým, kdo se tváří mile, přestože o něm s jistotou víte, že zabil šest lidí, ale soud ho pro nedostatek důkazů osvobodil a vy jste se provinili svědectvím proti němu.
V cukrárně nezdraví i starší ročníky. Přijdou, rozhlédnou se po přítomných pohledem šerifa z Divokého západu, který hledá bankovního lupiče a vraha v jednom, a jdou k pultu. Někteří starší úplně smázli potřebu vstupního kódu pro začátek komunikace a jdou hned na věc v podobě objednávky.
Já se vlastně proto mladým nedivím. Chovají se zcela přiměřeně době, v níž žijí. Pokud něco nevidí u jiných, proč by se namáhali s invencemi čehosi nového. Nejhorší je, že takový stav věcí viděných považují za zcela normální – tudíž jakoukoli odchylku od tohoto normálu vnímají jako něco špatného, možná až skandálního. Proto chápu jejich někdy zmatek, někdy rozčilení, když jsou na absenci vychování upozorněni. Ze svého pohledu chybu neudělali a právem se cítí neprávem poníženi. To je právě chvíle, kdy za mladého v rámci výchovy poděkujete nebo pozdravíte, přičemž k němu máte přísný, až odsuzující pohled, ale on na vás kouká nechápavě, možná až zmateně, jako by koukal na obecního blbla.
Mladí si myslí, že vychovaní jsou. Oprávněně. Jejich způsob života odpovídá normám viděným kolem sebe a z jejich pohledu nijak nejde o mylný výklad slušnosti a ohleduplnosti. Naopak. Je dle nich zcela v pořádku.
Dávno minula doba, kdy se říkalo, že slušnost je důkazem slabosti a ohleduplnost pouze přežitek. Tato dvě slova dostala nový význam, jehož váha je ve faktickém světě naprosto zanedbatelná. Ze slov se staly dle mého až pohádkové významy, o nichž každý se zalíbením mluví a mnohý by je rád i používal, leč realita si žádá rázná řešení – jak je tomu vidět nejen na ulici, ale i v médiích, a lze si o nich přečíst v biografiích úspěšných lidí. Žádná nezačíná slovy, že dotyčný bude hodný a milý a ke všem spravedlivý, a tím získá respekt a úctu a velké bohatství.
V této chvíli je nejlepší čas na revoluci. Nemyslím krvavou. Nechci společnost, v níž veřejně zbičujeme každého, kdo nepozdraví, a toho, kdo na pozdrav neodpoví, rovnou pověsíme – neboť jak víte, pozdravit je slušnost, odpovědět na pozdrav povinnost. Revoluce by měla být tichá, v podobě invence, o níž jsem psal výše. Mladí nebudou mladí věčně – nejprve přijde dospělost roztomilá a hloupá, až poté zralá se špetkami moudrosti. Budoucí mladí se od ní budou učit – a přirozeně se jim možná nebude líbit.
Někteří si možná proto řeknou, že jim dospělí připadají hloupí. Mezi sebou se nebaví, dokonce se nezdraví a objednávky na jídlo vyřizují na samoobslužných terminálech nebo pojídají pouze v igelitu balenou šunku, třebaže ta na pultech vypadá čerstvější. Třeba si mladí řeknou, že je čas ukázat trochu rebela v sobě a začít s něčím, na co dospělí nemají tolik odvahy.
A tak pozdraví a třeba si s naprostým klidem objednají dvacet deka vlašáku a pak s milým úsměvem poděkují a rozloučí se. Tak se dělá v dnešní době revoluce.
Nebo jich rovnou teď za nepozdravení můžeme několik pověsit, a to taky uvidíte, jak všichni začnou zdravit a děkovat. No, doslova jako o život.
