Článek
Možno použít na kohokoli a kdykoli – je to oslavný univerzál
Oblaka se otevřela, aby ukázala paprsky slunce svou radostí. Hory se smějí a řeky šumí radostnou písní, lesy větvemi stromů kývají na pozdrav. Dálky se klaní a cesty k nim nejsou osamělé, neboť jsou plné jásajících šťastných lidí.
Jejich štěstí má stejné jméno, stejnou osobu, stejného ducha, který je přítomný všemu a všem. Toť on velký, on jedinečný, on vybraný všemi rozumnými – on který rozdává radost a spravedlnost pro dobré a spravedlivý hněv pro nepoučitelné a směšné.
Radujme se z jeho ducha. Volejme sláva, neboť to je jeho jméno, jež si zasloužil za své činy. Mávejme a tancujme, protože pryč jsou dny zešedlé a smutné, kdy vládli nám jiní, kteří nám nerozuměli a ponižovali nás. Dnes právem soudíme jejich příznivce a spolu s posměškem k nim pošleme i slinu – a uvidíme dobře, kdo plive. Neb ten, kdo ne, na něj je dobré si ukázat a plivnout taky.
Ale dosti chmur, teď je čas radosti. Podívejme se vzhůru na vyvoleného. Nechejme se hřát jeho úsměvem a dobrou vůlí a spočiňme v jeho lesku. Pořád opakujme, to je on. On, on, který není jiným. On, který je konečně po dlouhých letech jedním z nás a my jej právem označujeme za bratra, za syna, za otce, za moudrého děda – tím vším on pro nás je.
Jásejte – a pokud chcete volat i jeho jméno, dělejte to. On si to si to zaslouží, on je náš. Všech dobrých a spravedlivých. Hurá, hurá, hurá.
(Podobně vypadaly články na oslavu velkého Maa za Velké čínské kulturní revoluce.)
No a teď chvilku vážně
Není větší pravdou, že prezident je obrazem většiny lidu, jemuž prezidentem je.
Ve zkratce.
Václav Havel: Lid měl naději, chtěl se vrátit k dřívějším hodnotám, ale do nich začaly prosakovat osobní zájmy a vydělávání peněz, až se tím vším původní hodnoty umlčely a naděje pohasla. (Pamatujete na pojem „Blbá nálada“?)
Václav Klaus: Lid budoval kapitalismus, nebo to, za co ho považoval. Ne však ten kapitalismus jako za Havla, nýbrž kapitalismus v sobě. Lidé začali být arogantní, začali si myslet, že slušnost je přežitek, ohleduplnost slabost. Taky v té době začali hrubnout představitelé Vlády ČR. Topolánek, Paroubek, Kalousek.
Miloš Zeman: Lidi pochopili, že nezbohatnou a vrátili se k tomu, co uměli nejlépe – být Čechy. Vytvářeli si svoje sociální bublinky, ze kterých uráželi ty v druhých bublinkách. Začali o něco víc pomlouvat, dokonce o něco víc lhát – a jejich heslem se stalo, že nějak bylo, nějak bude, a třeba se jim při tom podaří nějak vydělat. Začíná taky sílit myšlenka, že za komunismu se tak špatně nežilo.
Petr Pavel: Lid se stal víc pokryteckým, díky čemuž se i víc rozdělil. Nikdo totiž nemá rád, když někdo upozorňuje na jeho chyby. Aby dotyčný taková upozornění neslyšel, nebo nemusel poslouchat, vytvořil si kolem sebe velké skupiny lidí, které se vždy postaví na jeho stranu. Dost se změnil pohled na pojem pravda. Začíná se o ní ve velkém fabulovat a zesměšňovat. Pozvolna se vracíme do doby, kdy posloucháme připravené projevy a ke spokojenosti nám postačí, že jejich předříkávač dobře vypadá.
Minulý prezident vs dnešní prezident
Autor článku, na nějž tímto reaguji, píše o štěstí, že žije třicet pět let ve svobodě. Já žiji o něco déle, a vždy to ve svobodě nebylo. Pamatuji jiné časy a pamatuju i ty časy, kdy komunismus vládl všemu a všem okolo, a kdo neposlouchal, byl pravidelně trestán. Moje rodiče neposlouchali, a byli jsme proto trestáni.
Nebudu rozvádět mnohokrát uvedená fakta o členstvích různých osob v KSČ – naopak si myslím, že čím víc se o tom mluví, o to víc jsou lidé, kteří fakta interpretují, zesměšňováni. Kdo si nepamatuje víc než dobu svobody, musí pochopit, že pokud chtěl kdokoli za socialismu o něco víc než jen přežívat, musel s KSČ minimálně sympatizovat. Zapomeňte proto, prosím, už na hrdinná prohlášení různých lidí a umělců a rádoby umělců, kteří tvrdí, jak ve svém mladí, třeba ještě při studiích, proti režimu veřejně vystupovali. Kdyby skutečně ano, nikdy by jim režim studovat nedovolil, stejně tak jako vykonávat jejich, ještě ke všemu mediální profesi.
Ale znám jednoho člověka, který proti režimu na konci osmdesátých let minulého skutečně vystoupil, a to prohlášením o tom, jak je z ekonomického hlediska komunismus katastrofou. Mluvil plamenně, srovnával nás s jinými, úspěšnějšími zeměmi a říkal, že za léta budování socialismu je země úplně vyřízená.
Ten člověk se jmenoval Miloš Zeman a jsem přesvědčený, že svá prohlášení pronášel bez sebemenší představy, že jednoho dne bude této země prezidentem. Stejně tak netušil, že prezidentem bude i jeden voják, který v době, kdy jiný budoucí prezident ostře kritizoval komunistický režim, tak nejspíš sepisoval oslavné projevy na Sovětský svaz a komunismus vůbec, a chystal se na přehlídku.
Pod jiným článkem jsem psal příspěvek, že mi vadí, že současný prezident po Sametové revoluci neučinil dostatečnou sebereflexi a lítost a dál pokračoval ve vojenské kariéře. Odpověď jsem dostal, ironickou, že tedy podle mě měl dělat něco jiného, třeba dělníka ve šroubárně – a proč by neměl být vojákem, když vojákem být chtěl?
Já odpověděl, že opravdu neměl být vojákem, neboť na školu se dostal díky režimu (a svému otci) a režim mu pomáhal. Byl vojákem, jemuž už na začátku komunisté zajistili raketový start, výhody a s nimi slibnou kariéru. Všechno se do puntíku splnilo i po pádu režimu (to také něco znamená). Já si myslím, že forma lítosti (ne jenom omluvy, omlouvat se může úplně každý, takže můžeme zrušit soudy) je i pokání. Současný pan prezident nebyl malá rybička, aby se nemusel kát – naopak, byl tak velká, že to dotáhl, kam dotáhl. Na rozdíl od lidí, kteří vůlí režimu nemohli dělat nic a po revoluci byl na jejich restart z jejich pozice pozdě.
Závěrem napíšu, že jsem zvědavý na dalšího prezidenta, respektive, jak se změníme my. Prezident už bude jenom dalším razítkem nás většiny.
Přiznávám zároveň, že současná zvláštní situace s prezidentem – respektive se samotnou možností volby, je ukázkou, že my, co jsme v téhle zemi doma, nemáme mezi sebou osobnosti, které bychom za prezidenty chtěli. Osobnosti s rovnou páteří, lidi, na něž nepadají ze skříní kostlivci a nenastává u nich paradox, že při státních vyznamenáních předávají medaile někomu, kdo proti nim v minulosti bojoval.
Světu mír.
