Článek
Možná i proto, že o několik let málo později jsem na mikulášské besídce pro děti zaměstnanců Dopravního podniku viděl, jak čerta strkají do budovy kulturního střediska oknem a nijak se zprvu čtyřem zaměstnancům depa silnějšího čerta zvednou nedaří, natož ho někudy prostrkávat. „Merry, ty jsi tlustej jako prase,“ volal pod čertem zoufale jeden ze zaměstnanců.
Nakonec se čerta prostrčit podařilo a po minutách jeho pobíhání mezi dětmi a jejich rodiči, a zvláště mezi jejich maminkami, Mikuláš čerta zkrotil a začal nadělovat.
Mikuláš předával dárky a poslušnost dětí posuzoval podle jejich známek ve škole. Jelikož jsem nebyl génius a moje známky rozdávala politicky angažovaná soudružka učitelka, která mě neměla ráda, zdálo se, že nemám na dárek nárok.
„A co máš z matematiky?“ ptal se Mikuláš, ještě mile.
„Trojku!“
Mikuláš se zarazil. „A z přírodopisu?“
„Trojku!“
„A vlastivědy?“
„Trojku.
„Čeština?“
„Čtyřku.“
Mikuláš přestal být milý. Dal mi igelitku s dárky a řekl, abych z pódia tiše odešel a nevracel se. (Igelitku pod stromeček dal můj otec). Od té chvíle jsem se zařekl, že se nikdy podobných akcí v jakékoli roli nezúčastním.
Slib jsem zatím porušil jedinkrát a to na naléhání mého kolegy řidiče, jemuž odpadl Mikuláš a nikoho jiného už na poslední chvíli nesežene. Ptal jsem se, kdo hraje čerta a anděla, ale kolega odvětil, že umělecké pojetí jeho Mikuláše je o samostatném individualismu, neboť čertem nebo andělem nechce malého synka ještě děsit. To mě uklidnilo. Nejsem typ, abych se tahal s dárky a k tomu krotil ne příliš sympatickou bytost z jiného světa, která jde po živých lidech.
Do kostýmu jsem se převlékal na parkovišti. Musím podotknout, že na hojně navštěvovaném. Měl jsem proto mnoho diváků, z nichž mnozí při mém počínání mysleli zprvu na striptýz a byli i při mé hmotnosti mile vzrušeni, později odcházeli se zklamáním. Korunu mému převtělení nasadil mladý muž, který schválně velmi nahlas pronesl, že Mikuláše si jako děcko pamatuje, ale že nikdy jako transvestita nevypadal.
Vešel jsem do domu a kolega mě ve vedl do sklepa, což mě zaskočilo. Řekl mi, že doma má drahý koberec, a musím se tedy zout. Snažil jsem se smlouvat. Byl jsem ochotný celou záležitost vyřídit v předsíni, možná i na chodbě, ale kolega trval na svém a nutil mě zout do tlustých ponožek, naštěstí černých. Naposledy jsem zaprotestoval, že stejně budu jako dobytek, protože chodba bude špinavá od sněhu venku, ale kolega mě uklidnil, že se u nich v domě uklízí často.
Kolega se na mě podíval, sjel mě pohledem od vysoké čepice, přes vousy, můj hábit až na ponožky – a zarazil mi poslední ránu. „Sundej si brýle,“ řekl mi.
To jsem protestoval. Snažil jsem se vysvětlit, že bez brýlí moc nevidím a může se stát, že vůbec nenajdu jeho dveře a budu nadělovat někomu jiného. Při mé smůle někomu, kdo má na Mikuláše nedobré vzpomínky a čeká na příležitost, kdy si s ním o nich neverbálně promluví. Kolega byl však neoblomný. Tvrdil, že jeho synek maluje Mikuláše bez brýlí, a tak takový bude. Navíc přihodil nápad, že nechá v chodbě zhasnuto, a lépe tak najdu jejich pootevřené dveře se světlem z předsíně. Jelikož mi začínala být zima na nohy, nehádal jsem se.
A tak se stalo, že za deset minut poté vstoupil do tmavé panelákové chodby s mnoha dveřmi skoro slepý Mikuláš, jemuž čvachtala chodidla v promočených ponožkách a cinkal zvonkem. Necinkal jsem pro nějakou kulisu. Cinkal jsem se, abych chytal ozvěny okolí a snažil se nenarážet. Byl jsem vlastně jako netopýr a zvukem se snažil analyzovat okolí jako sonar a nerozbít si ústa o první položenou překážku. Naštěstí jsem uviděl osvětlené dveře.
Slušně jsem zaklepal a koukal dovnitř. Nic jsem neviděl. Moje krátkozrakost a příchod ze tmy do světla udělaly své. Kdesi vepředu se pohnuly tři lidské šmouhy. Pod bílou parukou jsem nastražil uši, jestli nezaslechnu cvaknutí pojistky střelné zbraně nebo cinknutí vytahovaného nože. Bylo dost možné, že jsem někde jinde, a proto nechtěl dělat problémy. Také jsem hodlal zvednout ruce s berlou a říct hodně nahlas, že přicházím v míru.
„Á, pan Mikuláš přišel,“ slyšel jsem kolegův hlas a já si oddychl. Velká šmouha nalevo popadla jinou šmouhu, o hodně menší, a předhodila ji před sebe, jako by se za ní větší nesmyslně kryla. Pochopil jsem, že svým takřka nevidomým zrakem koukám na dítě, které jsem nikdy neviděl, což se ani v budoucnu s ohledem na skutečnost, že jsem skoro slepý, nemělo změnit.
„Bí den,“ pípla malá šmouha.
Začal jsem s improvizovanou produkcí, aniž jsem vešel dovnitř. Ještě na chodbě jsem totiž začal mít pocit, že jsem cestou ze sklepa šlápl do něčeho, co nebyl kus sněhu a co se nyní teplem těla probouzí k životu, zvláště svým charakteristickým ostrým zápachem. Sklouznul jsem pohledem, nebo tím, co z něj bez brýlí zbylo, na koberec. Začínal za malou obdélníkovou předsíňkou.
Tělo a mysl Mikuláše jela na automat. Zjistil jsem to ve chvíli, kdy jsem hlubokým hlasem říkal, že jestli synek nebude hodný, zavolám čerta. Hlavou jsem cuknul do chodby a hlasitě čerta volal. Čert tam nebyl, což neznamenalo, že by tam být nemohl, pokud máte na jeho existenci prostředky. Poučen základním hororovým pravidlem, že se lidé nejvíce bojí toho, co je skryté, jsem čerta stvořil alespoň po zvukové stránce. Vyloudil jsem z pusy hrdelní zařvání rozléhající se chodbou s takovou vehemencí, že jsem u okolních bytů jasně slyšel cvakat zámky. Až později jsem si uvědomil svůj omyl. Čert dělá hudry-hudry nebo ble-ble-ble, a neřve jako vetřelec.
Úspěch se však dostavil. Malá šmouha zmizela k jiné a já vkročil do předsíně. Pod levým chodidlem se cosi mě známé, leč stále hororově skryté rozpláclo po linoleu. Nebudu skrývat, že s myšlenkou jít až na drahý koberec jsem si pohrával dlouho, ale svatý Mikuláš je osobou hodnou, třebaže nenese kdovíco.
Zápach byl natolik intenzivní, že si jej všimli i ostatní. Jedna ze šmouh, matka, jak jsem usoudil, se k dítěti skláněla a zřejmě ho očichávala směrem blíže k jeho kalhotám vzadu pod pasem. Nechtěl jsem, aby došlo k omylu, a proto jsem zcela dle pravdy řekl, že to jsem já.
Dítě se rozbrečelo a zmizelo kamsi mně neznámo kam. Já jsem zmizel taky, neboť mě kolega z bytu vyhodil a začal desinfikovat linoleum. Měl jsem dobrý pocit, třebaže jsem se znovu ocitnul v naprosté tmě. Využil jsem příležitosti a okolností a znovu do chodby vypustil z hrdla řev, tentokrát delší. Když se ozvěna rozptýlila, slyšel jsem pravidelné rychlé rány, jak nájemníci zatloukali dveře kladivy.
Po produkci mě kolega autem hodil domů a jako honorář jsem dostal láhev sektu. Pochválil mě za produkci i kolegialitu, že jsem mu koberec nezničil. Ptal jsem se, jestli vystoupení nepůsobilo příliš tvrdě. Kolega mě uklidnil, že ne, že alespoň dítě bude chvíli v klidu.
Na závěr řekl. „Navíc jsi jedinej, u koho můžu říct pravdu, a nebudu lhát.“
Ptal jsem se, jak to myslí, a kolega řekl:
„Jseš v mým životě úplně první, kdo mi jako Mikuláš přinesl jako dárek ho…!“
