Nenašli jste v tramvaji potah na žehlící prkno? Nebo boty?

Trocha školení – pokud zjistíte, že jste si v tramvaji nebo v autobuse cokoli zapomněli, nechoďte ztrátu, prosím, řešit s řidičem dalšího spoje. Řidič by rád pomohl, ale nemá na pomoc v jízdním řádě vymezený čas. Pokud jste si přímo nezapomněli mobil, na sloupku MHD u jízdních řádů je číslo na infolinku a tam s vámi zapomenutou věc vyřeší.

Pokud si zapomenete mobil, v tom případě zdržení řidiče chápu. Ale stejně se nedozvíte výsledek, protože vám nemá DP jak zavolat – a mobil si buď od někoho půjčíte, nebo budete v noci obcházet vozovny, jestli mobil někdo nepřivezl.

Taky prosím nehlaste řidiči, když vás ve voze někdo okrade. Pamatuji si, jak za mnou přišla paní a oznámila mi loupež, s dodatkem, že jistě ví, že zloději jsou ve spoji přede mnou. Paní se domnívala, že začnu tramvaj honit, přivolám na pomoc vzdušnou podporu a v protisměru to bude navíc jistit tank. Paní jsem vysvětlil, jak se věci mají. Paní zklamaná, že honička nebude, odešla na místní oddělení policie. Tam také v případě okradení jděte. Je mi líto, tramvajáci jsou pouze řidiči MHD, nikoli James Bond. Jenom jeden z Pankráce je mu podobný, ale sám neví kterému.

Nálezy jsou různé. Jsou na ně rozdělení a zvláštní pravidla. Jako třeba jedno z nich, že by se nemělo uchovávat cokoli, co podléhá rychlé zkáze. Jako třeba jídlo.

Najít ve voze se dá ledacos, ale největší hardcore se stal, když Žižkovák našel v konečné na Spojovací dítě v kočárku. Matka byla opilá a vystoupila bez dítěte o dvě zastávky dříve.

Řidič na dítě koukal a nevěřil vlastním očím. Spalo v kočárku a dudalo. Nejspíš proto, že si odpoledne z cisterny cuclo něčeho ostřejšího. Koukal na dítě tak dlouho, že za něj přijela další tramvaj, a když přišel její řidič, aby se zeptal, proč nejede a proč zdržuje, kouknul se na dítě i on, řekl „aha“ a radši zmizel.

Každý nález musíte zaevidovat do Nálezního lístku (a Pracovního výkazu řidiče) a na konci směny předat ve výpravně – pokud nález nepředáte majiteli ještě na trati, což se neobejde bez papírování.

Na předání ve výpravně reagují výpravčí různě. Najdou se i tací, kteří nález ne příliš přátelsky okomentují slovy, proč jim proboha něco nosíte.

S tímto přístupem můžete užít legraci. Třeba když oblíbenému výpravčímu přinesete nález, dívčí kalhotky – ne moje, ale komu patřily, už si taky nevzpomínám.

Výpravčí na ně valil oči a ptal se, kde jsem to sebral. Já že na Kotlářce. Vypsal jsem k nim i předepsané papíry a žádal o řádné zaevidování a úschovu a navrácení majitelce, poněvadž bez nich může brzy nastydnout. Do ruky výpravčí kalhotky nevzal. Já mu říkám, čeho že se štítí, že to jsou kalhotky, a ne atomovka.

Dítě z konečné na Spojovací se do výpravny nedostalo. Přijeli si pro něj policisté a zajistili ho. Já si říkal, jaká škoda. Klidně jsme z něj mohli udělat tramvajáckého Tarzana. Vychovávali bychom ho ve vozovně a učili ho už od malička řídit. Ušili pro něj malou uniformičku a dostal by malé tágo (výhybkovou tyč) a na Vánoce sáňky ve tvaru tramvaje. Ve svých deseti už by řídil tramvaj jako profesionální švec. Možná by se z něj jednou stal i něco jako tramvajácký Ježíš a všechny by nás spasil.

Ukázka některých nálezů:

Je to rok a půl, co mi ranní řidič předal nález kufřík. Říkal, že netiká. Dětský kufřík, který lidé mého současného věku v dětství měli všichni. Uvnitř byly potřeby na výtvarnou výchovu. Na kufříku zřejmě podepsán majitel. Ronaldo Messi se jmenoval a mně jméno kohosi připomnělo. Hned mi naskočila představa velké, ba přímo astronomické finanční odměny za nálezné, a daleko větší, když budu majiteli posílat voskovky po kouskách.

Messi pro kufřík nedorazil.

Ale vzpomněl jsem si, jak jednou za mnou přišla maminka s holčičkou, která asi ztratila hračku. Opravdu řekla „asi“. Byla tou holčičkou, která je trochu jiným dítětem, než děti bývají, ale to nevadí, protože děti jsou děti.

Ztratila modrého ptáčka, plyšového, hledali ho už ve čtvrté tramvaji. Nechtěl jsem jim říkat pravdu – a to že šance na nalezení jsou malé – a tak jsem na to šel jinak.

Tramvajáci občas vozí na panelu různé blbosti, nejčastěji plyšáky. Je kolega, jemuž panel množstvím plyšáků připomíná nabídku pouťové střelnice. Na jejich přenos nosí tenisovou tašku. I já jsem jednu dobu nebyl výjimkou a vozil jsem prasátko Prasátko od Medvídka Pů, dárek od čtyřicetileté holčičky, s níž jsem tenkrát ve vší počestnosti spával.

Hračka nebyla žádný hadr od Vietnamců, ale originál Disney výroba (asi z Vietnamu nebo z Číny), která vypadala víc než podobně předloze z animovanému originálu. Škoda, že já tuto postavu příliš nechápal. Vždycky mi přišlo, že Prasátko něco bere – něco jako drogy. Pořád vystrašené, trpící stihomamem, případně strachem z odhalení z toho, že měl něco doručit, ale něco málo si z toho ulilo pro sebe, a oni to zjistí, až mu začnou trhat kopýtka.

Zeptal jsem se holčičky, jestli ví něco o výměnném programu hraček. Dítě nevědělo. Matka taky ne – na té však byla vidět naděje, že přestanou odpoledne chodit po tramvajích. Vysvětlil jsem holčičce, že výměnný program hraček je cestování hraček mezi dětmi, aby se naučili dalším věcem. Jakým, to jsem nevěděl, ale holčičku důvod nezajímal a matka působila natolik moudře, aby se nezajímala taky. Ostatní jsem věděl díky Pixaru a filmu Toy story.

Obřadně jsem holčičce předal Prasátko a popřál jí hodně štěstí ve výuce nové hračky. Holčička poděkovala, matka poděkovala, Prasátko se holčičky ptalo, jestli něco má - a rozešli jsme se.

Ale aby konec nebyl koncem, na poslední konečné jsem uviděl za sedačkou, za místem, co je topení, cosi modrého a chlupatého. Byl to onen ptáček a holčička ho musela mít ráda moc, neboť byl několikrát vyspravován. Místo oka mělo záplatu a na straně dlouhou jizvu, takže vypadal trochu jako od Victora Frankensteina.

Určitě ho někde ještě mám. To víte, výměnný program hraček a tahle se mě drží – než jednou půjde do světa za jiným dítětem. Já jsem z něj však „asi“ ještě nevyrostl.

PS: Jak to dopadlo s potahem na prkno, nevím.