Článek
Je zvláštní, že dříve se doba ještě dělila na čas „po svátku“ a „před svátkem“, což znamená, že nastávala možná období klidu. Dynamická doba však všechno „PO“ smázla, stejně jako ten klid mezi, a řídí se zvláštním heslem (kdo ví odkud přicházejícím), kupředu levá, zpátky ni krok. Jako by se člověk pořád přímo musel na něco připravovat, aniž by si po splněném úkolu vůbec vydechl.
Dušičky a Vánoce jsou štafetovou dvojicí, která běží poslední dva úseky roku a jsou těmi nejzdatnějšími běžci běžícími finále, u něhož jde o všechno. Jako by právě poslední dva měsíce měly rozhodnout, jaký byl celý rok, nehledě na všechny události před ním.
Vždycky jsem se těšil, až uvidím první vánoční reklamu a bylo jedno kde – jestli na internetu, v televizi (když jsem ji ještě měl), v časopise, ve výloze. Považoval jsem za zvyk, nebo i slušnost, že se objevila až v listopadu po Dušičkách, a tím symbolicky vyběhl na trať roku poslední nadupaný běžec jménem vánoční čas, aby všem ukázal, jak po celý rok trénoval.
Popis nadupaného běžce lze jako přenesený výraz připodobnit na všechen následný nákupní shon podporovaný ze všech stran reklamami – a to nejen reklamami na zboží a na peníze, za něž si zboží můžete koupit, ale paradoxně reklamami na klid a pohodu, co si lze užít i bez reklam na zboží a peníze, a postačí k tomu jenom poslechnout reklamu na klid a pohodu, kterou jsi lze v duchovním měřítku užít i bez zboží a peněz… a tak pořád dokola. Paradox je vždycky opakování a to, že ruka ruku myje. Ale myjí se vždycky až po Dušičkách. Tedy myly.
Poslední dva roky sleduji, že nepsané pravidlo určeného dušičkého a vánočního času kolísá a poslední běžec se rozbíhá o něco dříve, přičemž běžci v týmu kolík z ruky rve daleko dřív, než by měl.
Do tohoto osobního poznání však nepočítám tři místa v Praze, kde bývaly Vánoce celý rok – světýlky nasvícený strom na křižovatce Želivského, a dva vietnamské krámky (Palmovka a Kavalírka), v jejichž výlohách zářily ozdobené stromečky celý rok. V současnosti už platí jenom křižovatka Želivského. Vietnamští obchodníci zřejmě uznali, že slavit Vánoce každý den po dobu pěti let je skutečně vyčerpávající.
Reklamy na Vánoce však poslední roky vídám daleko dřív, než se na hrobech objevují ve větším počtu svíčky. Je ovšem také pravdou, že oslavovat život je přeci jenom o něco veselejší než vzpomínání na mrtvé – ačkoli poslední léta se naše klasické české Dušičky, temné a pochmurné, vybarvují a stávají se zářivým karnevalem po vzoru oslav Američanů – kteří si způsob oslavy „půjčili“ od Irů a Mexičanů.
Přesto si myslím, že by se nemělo s Vánoci tolik spěchat. Když se nespěchá, tak se člověk těší a ne, že je obalený vánočním papírem a v puse má mašli ještě dřív, než přijde prosinec. Když se člověk pouze těší, víc věcí ho překvapí, než když něco piluje a piluje k dokonalosti, a pak se naštve, že mu sváteční nálada nevyšla.
Navíc bych se nerad dočkal reklamy, abychom na hroby pozůstalých dávali nikoli svíčky a věnec, ale rovnou celý vánoční stromeček. Je to sice všechno v jednom, ale pak přijde ta otázka, co bude pod ním za dárky.
