Článek
Byl to normální den. Obyčejný víkend, kdy jsme s manželem přijeli na oběd k jeho rodičům. Nic nenasvědčovalo tomu, že se stane něco, co mi zlomí srdce. Po jídle si mě tchán zavolal bokem. „Potřebuju s tebou mluvit. Jen my dva.“ Myslela jsem, že mi chce něco říct důvěrně, možná že se mu něco nelíbí na našem vztahu. Ale to, co přišlo, mě naprosto zničilo.
„Kolik bys potřebovala, abys odešla?“
Seděli jsme v obývacím pokoji, jen my dva. Jeho pohled byl chladný, ale rozhodný.„Přemýšlel jsem o tom. Nehodíte se k sobě. A já chci, aby měl můj syn jiný život. Takže ti nabízím peníze, pokud ho necháš.“
Zůstala jsem na něj koukat, jestli to myslí vážně. „Cože?“ skoro jsem se zasmála, protože mi to připadalo jako špatný vtip.
„Nechci kolem toho dělat divadlo. Vím, že to nemusíš mít jednoduché, a tak ti chci nabídnout možnost. Řekni si částku, já ti dám tolik, kolik budeš chtít, a ty ho prostě necháš být.“
Bylo to jako rána do žaludku. „Vy mi nabízíte peníze, abych opustila vašeho syna?“ „Ano,“ přikývl. „Bude to lepší pro všechny.“
„Proč bych to dělala?“
Cítila jsem, jak se mi třesou ruce. „Můžete mi říct aspoň důvod? Proč mě chcete dostat pryč z jeho života?“
Čekala jsem, že řekne něco o tom, že jsem pro něj špatná, že nejsem dost dobrá, že se mu nelíbím. Ale odpověď, kterou mi dal, mě dostala úplně na kolena. „Protože si zaslouží někoho jiného. Někoho lepšího. Někoho, kdo mu dá rodinu.“
Ticho. Dlouhé, bolestivé ticho. Cítila jsem, jak mi pálí oči. Protože tohle už nebylo jen obyčejné odmítnutí. Tohle bylo něco mnohem horšího. Tchán věděl, že jsem nemohla mít děti.
Moje největší bolest, kterou použil proti mně
Byla to věc, o které jsme nemluvili s každým. Jen pár nejbližších lidí vědělo, že jsem se roky snažila otěhotnět, ale lékaři mi nakonec řekli, že to nepůjde.
Byla to největší rána v mém životě. Něco, s čím jsem se roky snažila vyrovnat. A teď to tchán použil jako důvod, proč bych měla odejít z jejich rodiny. „Vy si myslíte, že když odejdu, váš syn si najde jinou a založí rodinu? To je pro vás důležité?“
„Samozřejmě. Každý muž by měl mít děti. Je to přirozené. A já chci, aby měl pokračovatele. Ty mu to nikdy nedáš.“ Tohle byla ta chvíle, kdy se mi chtělo utéct, schovat se, nechat slzy téct. Ale neudělala jsem to. Protože kdybych to udělala, vyhrál by.
„Takže mi nabízíte peníze, abych ustoupila?“
Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. „A co když mu na mně záleží víc než na tom, jestli budeme mít děti? Co když mě miluje takovou, jaká jsem?“
Tchán se zasmál. „To říká teď. Ale až mu bude padesát a bude chtít syna, podívá se zpět a bude litovat, že s tebou ztratil nejlepší roky svého života.“
„To si myslíte vy. Ale tohle rozhodnutí není na vás.“ Byla jsem zlomená, naštvaná, ale zároveň pevná. „Váš syn si mě vybral. A já jeho. A pokud se mnou jednou nebude chtít být, nebude to proto, že mu někdo nabídl peníze.“
Když jsem mu to řekla, nečekal to
Postavila jsem se a podívala se na něj naposledy. „Neprodám se. A neprodám ani náš vztah. Pokud si myslíte, že štěstí vašeho syna spočívá jen v tom, jestli má děti, pak jste ho nikdy doopravdy neznal.“
Otočila jsem se a odešla. Tchán tam jen stál. Možná čekal, že budu plakat, že mě to zlomí, že si sednu a začnu s ním smlouvat. Ale já neudělala nic z toho. A víte, co bylo nejlepší? Manžel stál ve dveřích a všechno slyšel.
Co udělal můj muž?
Celou cestu domů byl tichý. Viděla jsem, jak přemýšlí, jak se mu hlavou honí milion věcí. A pak se otočil ke mně. „Odpusť mi, že jsi to musela zažít. Nikdy by mě nenapadlo, že zajde tak daleko.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ty se nemáš za co omlouvat.“ „Mám,“ řekl pevně. „Protože mám otce, který nepochopil, co je v životě důležité. A já nechci být jako on.“ O týden později se s otcem přestal vídat. Sám od sebe.
Láska se nedá koupit
Tchán se už nikdy neomluvil. Nikdy se nezeptal, jestli jsem v pořádku. Mně to nevadí. Protože dnes vím jednu věc. Když vás někdo opravdu miluje, nedívá se na vás přes „podmínky“.
Láska není „buď splníš, co chci, nebo si tě nevezmu“. Není na prodej. A pokud si vás někdo chce koupit, nestojí za to, abyste o něj bojovali.
