Článek
Jenže pak přišla věta, která změnila celý koncept zájezdu: „A co kdybych jela taky? Stejně bych byla doma sama.“ Moje partnerka se na mě podívala pohledem, kterým naznačila, že tahle bitva už je dávno prohraná. A tak jsme jeli ve třech. Dva dospělí a jeden kontrolní orgán. Už na letišti jsem pochopil, že to nebude běžná dovolená. Tchyně se rozhodla, že zaujme roli delegátky. Bez náznaku ironie začala udílet pokyny: „Dej si ty doklady do kapsy, tam je hned najdeš.“ – „Zkontroloval jsi, jestli máš plavky?“ – „Já jen říkám, že když si nevezmeš žabky, odřeš si paty.“
Zatímco ostatní cestující sledovali tabuli s odlety, my jsme měli živý přenos, v přímém přenosu, s komentářem. A žádné reklamy. Po příletu do Řecka se její role ještě upevnila. U autobusu, který nás měl odvézt do hotelu, si odchytila řidiče a požádala ho, aby nezapomněl zavřít kufr, protože „vám to tady rádo vypadává, viďte“. Ten na ni koukal, jako by se ho snažila naverbovat do přísně utajené mise. Hotel byl prý „takový ten katalogový, víš jak to myslím, všechno moc barevný, to člověka bolí oči.“ Pokoj označila za „slabší trojku“ a s podezřením si prohlédla mini ledničku: „To bude asi dělat hluk v noci, ne?“ Nehádal jsem se. Nešlo vyhrát.
První den u moře se nesl v duchu přísného itineráře. V osm snídaně, v devět moře, v jedenáct bazén, ve dvanáct koktejl, který je „určitě předraženej a nic v něm není“, ve dvě oběd, a ve tři „teď si chvíli lehneme, ale ne na slunce, to tě upeče jako krůtu“. Místní kuchyně byla podrobena detailní analýze. Salát byl „moc syrovej“, olivy „jako když to spadne ze stromu rovnou do kýblu“, a ryba „s divnou hlavou, kdo na to má koukat při jídle?“. Každé jídlo bylo doplněno komentářem, že doma by to za ty peníze udělala třikrát líp. A věřil bych jí, kdyby každý den nevyprávěla, jak nesnáší vaření. K vrcholu dovolené došlo čtvrtý den, kdy se rozhodla, že nám zorganizuje výlet. Nikdo se neptal, ale program byl rozeslán přes WhatsApp skupinu, kterou založila pod názvem „Letní relax GR“.
Čekal nás klášter, vinice, muzeum a dvě hodiny v autobuse s lidmi, kteří si mysleli, že jedou na pláž. My jsme jeli na kulturní osvětu s komentovaným výkladem. Ve vinici odmítla ochutnávku s tím, že „to jejich víno je kyselý jak naše matika na základce“. V klášteře se rozčilovala, že se musí zouvat, protože „kdo ví, co tady kdo měl na nohou před náma“. A v muzeu si sedla na lavičku a nahlas konstatovala: „Já bych spíš postavila muzeum český trpělivosti.“ Večer, když jsme se konečně vrátili do hotelu, jsem si šel sednout na balkon. Potichu, s pivem. Tchyně přišla za mnou a řekla: „Víš, že to s váma vlastně není tak hrozný? Já si myslela, že mi polezete na nervy, ale dá se to.“ Usmála se a odešla spát.
A v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem vlastně rád, že jela. Ne proto, že by to byla dovolená snů. Ale proto, že nám nastavila zrcadlo. Totiž… kdo z nás si někdy nezahrál na malého domácího diktátora? Jen tchyně to dělá s elegancí, kterou nemůžete ignorovat. Pátý den se uvolnila. Přestala komentovat jídelníček, začala pít víno (to samé, co předtím označila za kyselé), a večer u bazénu se dokonce rozesmála tak, že jí málem vypadla protéza. V ten moment jsme si všichni byli rovni. Dvě generace, tři pohledy na svět, jedno společné lehátko. Dovolená skončila, jak začala. Na letišti. Tentokrát už nekomentovala kufry, jen lehce poznamenala: „Myslím, že bych mohla dělat průvodkyni. Ale jen kdyby mi dali rozumnou skupinu.“ A já si v duchu pomyslel, že ta naše byla vlastně ideální.
