Článek
Seděly jsme v rohu hospody, smály se, vzpomínaly na kraviny ze školy, objednaly si tatarák a litry kofoly, protože jsme věděly, že dvě piva nás teď rozloží víc než maturita. Vedle u stolu seděla parta chlapů, takový ten klasický mix – jeden v montérkách, druhý v bundě s logem firmy, třetí v mikině s nápisem „King“. Sem tam se na nás podívali, spíš ze zvyku než ze zájmu, a chvíli to vypadalo, že si nás ani nevšimli. Až na toho jednoho. Měl takový ten výraz, co se snaží působit nenápadně, ale přitom je všude. Pořád se otáčel, usmíval, poslouchal. Když šla jedna z nás na záchod, zkusil to poprvé. „Vy jste tu místní?“ zeptal se. A když jsem odpověděla, že tak napůl, začal rozvíjet rozhovor, který jsem vůbec nerozvíjet nechtěla.
Říkala jsem si, že ho odbydu jednoslovnými odpověďmi a bude klid. Ale pak přišla ta osudová otázka: „A co děláte, jestli se můžu zeptat?“ Nechtěla jsem lhát, proč taky. Řekla jsem pravdu. Učím. Na druhém stupni. Češtinu a občanku. A v tu chvíli se něco zlomilo. Jeho výraz se změnil z mírného zájmu na podivnou směs pobavení, přezíravosti a jakéhosi triumfu. „Fakt? Učitelka? Tak to jste neměla říkat, to se vám teď všichni vysmějí,“ pronesl s tónem, jako by právě řekl něco strašně vtipného. „Učitelka! To si děláte srandu! Jako ty, co furt brečej, jak mají málo peněz a přitom mají prázdniny půl roku?“
V tu chvíli jsem měla dvě možnosti. Buď se zvednu a jdu, nebo se pokusím zůstat slušná a odpovědět. Vybrala jsem si tu druhou, protože jsem doufala, že když zachovám klid, nebude mít důvod přitvrzovat. Jenže to byla chyba. Začal mluvit nahlas, aby ho slyšeli i jeho kamarádi. „Hele, pánové, učitelka! Tak to je dobrý. To musí být pohodička, co? Pár hodin denně, kafíčko ve sborovně, a když je moc těžký den, tak si postěžují do médií. A prázdniny! Ty jo, já bych chtěl být učitel!“ Smáli se. Ne všichni, ale smáli. Nejspíš to ani nebylo tak vtipné, ale stačilo to k tomu, aby mi došlo, že to není o mně. Že jsem se stala symbolem. Vývěsní cedulí toho, na co si chtějí zanadávat. Protože každej má přece právo komentovat školství. Všichni do něj chodili, takže mu rozumí. A když někdo řekne, že učí, automaticky to spouští lavinu představ – buď o zakomplexované šedé myši s třídní knihou, nebo o přísné slečně, co si doma maluje červeným perem testy.
Ale hlavně, spouští to ventil. Pro všechny frustrace, co lidi mají. Že mají těžkou práci, že makají rukama, že si nemůžou vzít dovolenou, kdy chtějí. A já to chápu. Fakt že jo. Jenže nechápu, proč to znamená, že si někdo myslí, že si může dělat z jiného člověka boxovací pytel. Že si mě může dobírat, ponižovat, shazovat. A čekat, že to přejdu s úsměvem, protože přece „jen tak blbneme“. Nejsmutnější na tom bylo, že jsem tam v tu chvíli seděla a mlčela. Ne proto, že bych neměla co říct. Ale proto, že mi došla chuť. Na cokoli. Byla jsem unavená, vyčerpaná, měla jsem za sebou týden, kdy jsem řešila rodiče, co nepřijdou na schůzky, děti, které brečí, protože jim doma nikdo nevysvětlí látku, a kolegyni, která se zhroutila, protože ji žáci natáčeli na telefon a pak se jí smáli.
A teď tu sedím, v civilu, bez nároku na respekt, bez ochrany, bez uniformy autority. Jen tak. A někdo si myslí, že je v pořádku mě ztrapnit, protože „jsem učitelka“. Když jsem to druhý den říkala kolegyním, všechny jen kývaly. Jedna řekla, že jí na dovolené řekli, že učitelky se mají držet katedry a držet pusu. Druhá, že na seznamce schválně uvádí jinou profesi, protože nechce ty komentáře. Třetí, že už si radši říká jen „pracovnice ve státní správě“, protože to zní vágně a nikoho to nezajímá.
A já si říkám, co to s námi udělalo. Že místo hrdosti se stydíme. Že místo vděku za práci, která má smysl, sklízíme výsměch. A že si na nás spousta lidí léčí svoje komplexy, protože si myslí, že na to mají právo. Neříkám, že jsme dokonalí. Jsou mezi námi skvělí učitelé, ale i unavení, vyhořelí, ztracení. Jako v každém oboru. Ale je zvláštní, že když někdo řekne, že dělá v IT, všichni kývají s obdivem. Když řekne, že dělá učitele, dočká se otázek typu „a co jako děláte, když jsou prázdniny?“
Jednou mi jedna žákyně řekla, že by chtěla učit. Bylo to poprvé, co jsem cítila radost i obavu zároveň. Radost, že někdo vidí v té práci smysl. A obavu, co ji čeká. Kolik pádů. Kolik narážek. Kolik situací, kdy bude sama sedět v hospodě a přemýšlet, jestli si má ten příští rozhovor vymyslet. Aby nemusela poslouchat kecy. Ale víš co? Já bych to neměnila. I přes všechny ty večery, kdy tě někdo bezdůvodně sejme. I přes ten smích u cizího stolu. Protože pak druhý den ve třídě potkáš někoho, kdo ti řekne, že konečně pochopil, co je to přísudek. Nebo ti napíše na papírek „díky, že jste včera vydržela ty moje kecy“. Nebo prostě jen přijde, posadí se a ty víš, že to má smysl.
Ale jednu věc jsem se naučila. Už se nenechám zaskočit. Až se mě příště někdo zeptá, co dělám, nebudu uhýbat pohledem. Podívám se mu do očí a řeknu: „Učím. A jsem na to hrdá.“ Protože nemám důvod se omlouvat. A už vůbec ne někomu, kdo si myslí, že lidská důstojnost se dá smést jednou větou u piva.
