Článek
Mezi harampádím jsem našla něco zvláštního. Kožený deník, jehož stránky zežloutly časem.
Netušila jsem, jakou temnou minulost odhalím.
Když jsem se usadila na podlahu a začala číst, nejdřív mi to přišlo docela neškodné. Deník patřil mladé ženě jménem Anna, která zde podle všeho žila před desítkami let. Popisovala svůj život v domě, drobné radosti i každodenní starosti.
Ale čím dál jsem se do deníku začítala, tím více se mi svíral žaludek. Zpočátku šlo o běžné zápisky – co měla k obědu, jaké květiny si koupila do vázy, jaký byl den. Ale pak se tón změnil.
Začala si stěžovat, že slyší podivné zvuky. Mluvila o krocích na půdě uprostřed noci, i když tam podle ní nikdo nemohl být. Psala o šeptání, které se ozývalo zpoza zdí. Nejprve tomu nevěnovala pozornost, ale postupně se její příspěvky plnily stále větší úzkostí.
Jednoho dne napsala něco, co mi způsobilo mráz na zádech: „Včera v noci se mi zdálo, že někdo stál u mé postele a dýchal mi na obličej. Ráno jsem našla na podlaze otisky bosých nohou, ale nejsou moje. A ani mého muže.“
Ohlédla jsem se přes rameno. Byla jsem přece na té samé půdě, kde se ten deník našel. Najednou mi bylo hrozně nepříjemně. Možná to byla jen náhoda…
Zavolala jsem na svého muže: „Miláčku, podívej se na tohle!“
Přišel ke mně, podíval se na deník a zamračil se. „To musí být nějaký starý deník předchozích majitelů. Třeba to jsou jen nesmysly, nemyslíš?“
Přikývla jsem, ale uvnitř jsem se tak necítila. Něco tady bylo špatně. Něco v tomhle domě nebylo v pořádku.
Neviditelný host
Tu noc jsem nemohla usnout. Každý zvuk, každé vrznutí podlahy mi připadalo hlasitější než jindy. A pak to začalo.
Nejdřív to byl jen slabý šepot. Jako by se někdo bavil za dveřmi na chodbě. Pak se ozvaly kroky. Tiché, opatrné… ale rozhodně tam někdo byl.
Vyděšeně jsem si stáhla deku přes hlavu a snažila se zadržet dech. Bála jsem se pohnout, bála jsem se otočit a podívat se směrem ke dveřím.
Byla jsem naprosto paralyzovaná hrůzou.
A pak… jsem to uslyšela.
To samé tiché dýchání u mé postele.
Nechtěla jsem se podívat. Ale něco mě k tomu nutilo. Pomalu jsem otočila hlavu a –
Nic.
Prázdný vzduch.
Ale přísahala bych, že tam někdo byl.
Ráno jsem se probudila se škrábanci na ruce.
A přesně to Anna popsala v dalším zápise v deníku…
Co jsem zjistila o tajemném deníku?
Další dny jsem strávila pátráním. Proč tu Anna psala o někom, kdo ji sledoval? Bylo mi jasné, že se něco stalo. Že ten deník není jen výplod její fantazie.
Navštívila jsem místní knihovnu a hledala staré zprávy. A tehdy jsem našla něco strašného.
Anna byla skutečně nahlášená jako nezvěstná. Nikdy ji nenašli.
Podle starých novin její manžel tvrdil, že utekla s jiným mužem, ale několik sousedů vypovědělo, že slyšeli její křik v noci před jejím zmizením.
A v ten moment jsem se rozhodla. Musím se dostat zpátky na půdu a najít tam další stopy.
To, co jsem tam našla, mě pronásleduje dodnes.
Pokračování příště…
Rozpůlím článek na dvě části, aby měl napětí. Chceš, ať rozepíšu pokračování?Tahle holka nepatří do našeho domu.
Po nalezení deníku jsem nemohla spát. Každá stránka byla plná hrůzy, a přesto jsem nemohla přestat číst. Anna popisovala, jak ji někdo pozoruje. Jak v noci slyší kroky. Jak cítí pohyby v temnotě.
Ale nejhorší bylo poslední datum.
„Dnes v noci mě chytí. Už ho slyším. Stojí ve dveřích. Jeho stín se pohybuje po stěně, i když v místnosti není žádné světlo. Přišel si pro mě. Slyším ho, jak dýchá. Jeho dech je těžký. Stojí blíž. Už nemohu dál. Pokud tohle někdo čte…“
A tady deník náhle končil. Stránka byla natržená, jako by ji Anna popadla v panice a pak ji náhle opustila síla.
Mráz mi přejel po zádech. Bála jsem se pohnout. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že na mě někdo hledí.
Najednou se ozvalo zaklepání.
Jemné, ale vytrvalé ťukání na strop půdy. Přísahala bych, že to vycházelo zrovna z místa, kde jsem seděla. Přímo nade mnou.
Vyskočila jsem na nohy. Nebyla tam žádná půda. Byl tam jen strop. Tak co tedy způsobovalo to klepání? Ohlédla jsem se na svého muže, ale on se díval opačným směrem.
„Slyšel jsi to?“ zašeptala jsem.
Přikývl. „Možná se tam dostal nějaký pták. Nebo myši.“
Následující noci byly peklo. Každou noc jsem slyšela kroky, šeptání, a někdy i tiché pláč. Ráno jsem se budila s modřinami a škrábanci na rukou i nohou. Všechny příznaky ukazovaly na jedno. Byla jsem na řadě.
Odhalení
Po týdnu jsem se rozhodla. Musím zjistit pravdu. Pokud se Anna ztratila v tomto domě, musím zjistit proč. Musím vědět, co se jí stalo.
Vyšplhala jsem na půdu. Tentokrát jsem si vzala baterku a nůž. Každý krok vrzal v děsivém tichu. Deník jsem si přinesla s sebou.
„Co se ti stalo, Anno?“ šeptala jsem, jako bych doufala, že mi odpoví.
A pak jsem to uviděla.
Za starou skříní, mezi dřevěnými prkny, bylo něco ukryté. Začala jsem odtahovat prkna. Srdce mi divoce bušilo, když jsem spatřila, co se tam skrývalo.
Roztrhané oblečení.
A pod ním… kosti.
Nemusela jsem být forenzní expert, abych pochopila, komu kdysi patřily.
Náhle se za mnou ozvalo zavrzání podlahy.
Nebyli jsme tu sami.
Celé tělo mi strachy ztuhlo. Otočila jsem se. Bylo tam něco… nejasný obrys postavy v temnotě, vysoká silueta bez obličeje, bez očí, ale s hlubokým, tichým dechem.
A tehdy mi to došlo.
V deníku se Anna nikdy nezmínila o tom, že by měla děti. A přesto na té půdě ležely drobné kosti, které rozhodně nepatřily dospělému člověku…
Ucítila jsem mrazivý dotek na rameni.
A pak…
Tma.
