Článek
Stalo se to před deseti lety. Naše dvě dcery, Petra a Jana, už tou dobou měly vlastní životy, a já se těšila, že si konečně budu moci užívat klid a trochu cestovat. Jenže místo toho Martin, můj muž a jejich otec, náhle všechno změnil. Zamiloval se do o dvacet let mladší Jitky a upřímně mi řekl, že s ní chce žít. Byla to typická „druhá míza“. Opustil mě, aby začal nový život – beze mě.
Těžká kapitola
Už si ani pořádně nevzpomínám na tu dobu plnou slz a výčitek. Dcery se na Martina na čas naštvaly, ale nakonec se s ním usmířily kvůli vlastnímu klidu. Já jsem se sebrala po roce, možná dvou, a naučila jsem se chodit na výlety s kamarádkami nebo sama, občas si vyrazit na taneční večer a zkoušet nové aktivity. Věděla jsem, že Martin se odstěhoval do Kroměříže, kde s Jitkou nějakou dobu žili, vzali se a narodilo se jim dítě. Když o tom některá z dcer začala mluvit, vždycky jsem dělala, že mě to nezajímá.
Ranní návštěva
Jednou v sobotu brzy ráno mě vzbudilo vytrvalé zvonění. Otevřu dveře a tam stál Martin s malým, asi tříletým klukem, který se mu schovával za nohy. Martin měl šedivé kruhy pod očima a řekl polohlasem: „Alice, promiň, že ruším. Jitka včera v noci zemřela, byla těžce nemocná. Nevím, co teď, nemá nikoho, kdo by pohlídal Tobiáše. Naše dcery jsou každá někde na druhém konci republiky…“
Mé první pocity by se daly popsat směsí šoku, lítosti, ale i hořkého pobouření: proč by měl najednou hledat útočiště u mě? Jenže do očí se mi podíval malý Tobiáš s plachým úsměvem. Nechtěla jsem jim zabouchnout dveře před nosem. Nabídla jsem, že se o něj postarám, zatímco si Martin vyřídí pohřební záležitosti.
„Teto, kde jsi byla doteď?“
Tobiáš byl upovídaný kluk a hned se zajímal o moje fotky v obýváku. Na jedné objevil Petru s Janou. „Ty je taky znáš? Vždyť to jsou moje sestry!“ divil se. A já nevěděla, co odpovědět. On netušil, že jsem taky jeho sestrám matkou, a už vůbec mu nedocházelo, proč o mně nikdy neslyšel.
Den uběhl nějak rychleji, než jsem čekala. Když Martin večer přišel, Tobiáš se mě držel za ruku a ukazoval mi obrázky, které si mezitím kreslil. Bylo mi jasné, že teď žije s pocitem, že mu zemřela máma a on je v naprosto cizím světě. Pár vteřin jsem zvažovala, jestli jim říct, ať rovnou zůstanou přes noc, ale nakonec mi to přišlo unáhlené.
Nevyslovené křivdy a dítě uprostřed
Jak dny plynuly, Martin se dostával do situací, kdy potřeboval Tobiáše pohlídat. Dcery Petra s Janou byly často v práci nebo mimo domov, Jitka neměla rodinu, a tak znovu přicházel ke mně. Tobiáš si mě zamiloval. Říkal mi „teto Ali“ a čím dál tím víc se dožadoval mé přítomnosti. Překvapivě jsem si ho oblíbila i já – připomínal mi doby, kdy byly mé dcery maličké, a navíc nesl podobné rysy jako Jana, měl dokonce stejný zvědavý úšklebek.
S Martinem jsme se bavili zdrženlivě. Přese všechny okolnosti mě často napadalo: Nevyřešili jsme si nic z té zrady, tak jak můžeme teď fungovat v jedné místnosti? Přesto jsem cítila, že s Tobiášem je to jiné – on za žádné staré chyby nemůže. Je nevinný a stojí o trochu jistoty a klidu.
Vrátili se… a já šla do toho
Po pár měsících si Martin dodal odvahu a zmínil, že by nám mohl pomáhat, kdybych na to přistoupila, a že by vlastně bylo praktické, kdybychom bydleli spolu. Nejdřív jsem to kategoricky odmítla – proč bych si do domu zvala chlapa, který mi kdysi zlomil srdce? Jenže Tobiáš se zatvářil, jako by mu mizela poslední jistota. A já pochopila, že kvůli tomu klukovi jsem ochotná risknout i vztah s Martinem.
Soužití s „exmanželem“ je zvláštní, dokonce si ani nejsem jistá, jestli tomu tak můžu říkat, protože to, co cítím, už není láska jako dřív. Spíš se snažíme najít novou důvěru, skoro jako staří přátelé, kteří prošli spoustou ran. Vím, že Martin nikdy skutečně neodčiní, co se stalo, a já to úplně odpustit nedokážu. Ale Tobiáš by přece neměl trpět, že se jeho táta kdysi zamiloval do někoho jiného.
Slepovaný vztah
Nakonec jsme se poskládali do jednoho domu i do jednoho příběhu, který je sice vyšlý ze starých trosek, ale přesto funguje. Dcery Petra i Jana občas kroutí hlavou, jak se to vůbec mohlo stát, ale chápou, že Tobiáš potřeboval rodinu. Přijaly ho vřele jako svého malého sourozence, a i když to celé působí bizarně, je to tak.
Možná se náš vztah s Martinem jednou rozpadne definitivně. Možná taky ne. Připadám si jako člověk, který slepuje rozbitý hrnek – praskliny jsou viditelné, ale aspoň zatím drží. A mně to ke štěstí stačí, protože vím, že Tobiášovi jsem dala domov, a tím tak trochu i vykoupila sama sebe z hořkosti minulosti.
