Článek
Jsou dvě hodiny ráno a já se cítím, jako by mě tížil obrovský balvan na hrudi. Zírám do stropu svého pronajatého bytu, nepomáhá ani to, že si na Netflixu už poněkolikáté pouštím „Jak jsem poznal vaši matku“. Miluju ten seriál pro jeho humor a přátelskou atmosféru, ale v těchhle nočních hodinách mě akorát rozjitřuje, jak mají všichni kolem sebe spřízněné duše a já se nedokážu zbavit pocitu, že jsem zoufale sama.
Ještě před pár měsíci vypadal můj život úplně jinak. Sdílela jsem domácnost se svým přítelem a dvěma nevlastními dětmi, které jsem milovala víc než cokoli na světě. Nemyslela jsem si, že bych někdy byla rodinný typ – vždycky jsem si představovala, že budu spíš samorost, co si občas najde partnera, ale nic víc. Pak jsem ale poznala jeho a s ním i ty dva malý zázraky, kteří mi doslova obrátili svět vzhůru nohama. Ráno jsme snídali, večer před spaním četli pohádky a já si připadala jako nejlepší verze sebe sama. Netušila jsem, jak moc mi tahle každodenní rodinná rutina přiroste k srdci.
Jenže život je občas krutě nevyzpytatelný. Náš vztah skončil. Nechci tu rozebírat detaily, bylo to složité a trochu bolestivé pro všechny strany. Nejhorší na tom je, že tím jsem nepřišla jen o partnera, ale i o děti, které jsem vnímala jako vlastní. A bohužel, jako bývalá nevlastní máma nemám žádná formální práva, žádnou oporu v zákoně, prostě nic. Konec vztahu znamenal pro mě i konec „maminkovské“ role. Teď jsem pryč a nemám nejmenší šanci s nimi zůstat v kontaktu.
Poslední týdny se cítím, jako bych se propadala do čím dál většího temna. Těžko se to vysvětluje lidem kolem, kteří mě znají spíš jako tu „silnou a samostatnou“. Jenže já nejsem zase tak silná, když přijde noc. Viděla jsem každodenní okamžiky s dětmi, radost, když jsem přišla z práce a ony se rozběhly ke mně a objaly mě. Teď je tu ztichlý byt, prázdná kuchyň a já si vařím čaj jenom pro sebe. Je to strašně zvláštní a bolavé.
Nejhorší jsou právě večery a noci. Klidně si pustím seriál, abych se zabavila, ale v hlavě mi pořád probíhají vzpomínky: jak se malý učil jezdit na kole bez koleček, jak jsem malé česala vlasy před školkou. Byla jsem šťastná. A teď jsem sama a cítím, jako by se přede mnou zavíraly dveře do rodinného života, jenž pro mě tolik znamenal.
Někdy mám dojem, že zoufale potřebuji něčí společnost. Přitom mi lidé říkají, jak je taky občas fajn být single, objevovat sama sebe. Jenže se obávám, že já nevím, jak být sama. Nikdy předtím mě to tolik nebolelo – teď, když jsem zažila, jaké to je starat se o děti, cítit tu bezpodmínečnou lásku, mi připadá nemožné vrátit se k životu, kde nikdo nečeká, až se vrátím domů.
Občas si říkám, že tohle prostě musím ustát, že čas všechno zhojí. Možná jo. Ale pravda je, že k ránu usínám s nepříjemným tlakem na prsou a s otázkou: najdu ještě někdy takovou rodinu? Pojí se s tím taky pocit, že mi ujíždí vlak, že už nejsem nejmladší a že šance, které život nabízel, mi nějak protekly mezi prsty.
Možná tohle všechno působí zoufale nebo pateticky, jenže já prostě doufám, že když ten pocit hodím do slov, aspoň se mi trochu uleví. Vím, že na světě je spousta lidí, kteří si prošli rozchodem a museli se vzdát i dětí, jež jim nepříslušely biologicky. Ani jsem netušila, kolik bolesti taková situace přináší, dokud se mi to nestalo.
Snažím se nerezignovat. Kupuju si květiny, učím se nové recepty, hledám drobné radosti, které mi dají pocit, že na sebe nezapomínám. Ale stejně mě pořád trápí ta touha být zase „potřebná“ – pro partnera, pro děti, pro někoho. Tak zatím sedím u počítače, sepisuju svůj příběh a snažím se aspoň trochu vypsat z té samoty. A třeba jednou v budoucnu, až si přečtu tyhle řádky, zjistím, že se věci obrátily k lepšímu. Doufám v to.
