Článek
Zvolila jsem italské pobřeží, abychom si prý opravili to, co už dávno bylo rozbité. Můj manžel Pavel měl vše, co si dokázal vysnít, a já jsem si léta namlouvala, že i já v tom našem přepychovém světě nějak přežiju. Jenže za vším tím úsměvem se schovávaly jeho jiné známosti, které jsem dlouho tiše tolerovala.
Ubytovali jsme se na malé lodi, kterou Pavel pronajal, aby nám, jak řekl, „vdechla nový život do vztahu“. Místo toho se prakticky každý večer ztrácel kdovíkam, zatímco já zůstávala sama s kapitánem, který se jmenoval Matteo. Byl to muž, v jehož očích jsem poprvé viděla opravdový zájem o to, co cítím. Když jsem sedávala na palubě a dívala se do vln, sedl si vedle mě a vyprávěl o tom, jaké je to žít bez kompromisů a falešných slibů.
Jednoho večera se Pavel ani neobtěžoval s vysvětlováním a prostě odešel na břeh. Matteo za mnou přišel s lahví vína. „Na co čekáš? Co ti tu tak moc schází?“ zeptal se. Viděl na mně, jak se dusím ve vlastním životě. Povídali jsme si do noci a končilo to tak, jak by ještě před pár dny nikdy neskončilo. Ve chvíli, kdy jsem mu dovolila, aby mě políbil, jsem věděla, že je to poprvé v životě, kdy jsem podvedla manžela. A paradoxně jsem místo hanby cítila úlevu.
Ráno jsem na palubě potkala Pavla, z něhož táhl cizí parfém. Byl rozcuchaný, s vínovým flekem na bílé košili. Prohodil jen něco o únavě a šel dospat. Stála jsem tam a poprvé měla pocit, že už nehodlám dělat, že nic nevidím. Z té noci se ve mně usadilo hořkosladké vědomí, že jsem konečně přestala být jen jeho rekvizita.
Po návratu do Česka jsem Pavlovi všechno řekla. Přiznala jsem, co se stalo a proč. „Tak to jsi opravdu klesla,“ vybuchl. Bylo tak absurdní poslouchat člověka, který měl za ta léta tolik milenek, jak mi vyčítá zradu. Najednou jsem pochopila, že naše manželství už nemělo smysl ani dřív – a rozhodla jsem se odejít.
Dnes už spolu nejsme, Pavel má novou přítelkyni a předstírá, že to všechno způsobil jen můj rozmar. Já jsem sama, ale je mi líp, než kdy dřív. Matteo se mi občas ozve z lodi, kde pracuje pro jiné turisty. Byla jsem jen epizoda v jeho životě, ale mně tahle epizoda pomohla uvědomit si, že už se nespokojím s pozlátkem a přetvářkou.
Pavel mi napsal poslední zprávu, kde stála jediná věta: „Zničila jsi náš dokonalý svět.“ Ne, to on už byl rozbitý dávno a já jen konečně posbírala odvahu odejít z prázdné bubliny. Někdy je nevěra něco, co člověk zavrhuje celý život, ale pak přijde chvíle, kdy to jediné, co cítí, je touha vymanit se z nekonečného lhaní. A přestože mě to celé dodnes bolí, vím, že jsem se musela nadechnout a zachránit hlavně sebe.
