Článek
Bylo pondělí, Robert přišel z práce později než obvykle. Přinesl mi květiny a otevřeli jsme si lahev vína. Bylo to hezké, romantické, až na to, že jeho oči působily trochu unaveně. Říkal, že měl dlouhou poradu, ale já si ničeho podezřelého nevšimla. Naopak jsem se těšila, že si uděláme hezký večer jen pro sebe, protože poslední dobou jsme se míjeli a já po něm toužila.
Zavřeli jsme se v ložnici a všechno šlo hladce, skoro jako v době, kdy jsme se poznali. Bylo to vášnivé, dravé, přesně tak, jak jsem doufala. Ale najednou zazvonil jeho mobil. Chtěla jsem to ignorovat, jenže displej se v šeru ložnice jasně rozsvítil a já zahlédla jméno odesílatele. „Lucka - práce. Dáš vědět, až bude spát?“
Zarazila jsem se a okamžitě cítila, jak mi tuhne tělo. Robert se taky v jednu vteřinu proměnil – přestal se dotýkat a sáhl po telefonu, jako by mu šlo o život. „Neblázni, Nino, to nic není,“ vyhrkl a pokoušel se obrazovku rychle zhasnout. Cítila jsem, jak se uvnitř rozpadám. „Tak mi ten telefon ukaž,“ řekla jsem klidně, i když se mi srdce svíralo. Robert sebou trhl, a místo aby mi ho dal, schoval ho za zády. „Nic ti do toho není,“ namítl. „Ty mi nevěříš?“
Najednou se z krásné intimní chvíle stal absurdní boj o to, kdo má v ruce jaký důkaz. Čím víc jsem chtěla vysvětlení, tím víc se Robert bránil. Pak udeřil na mě, že přece nejsem policajt, abych mu kontrolovala mobil. Rozbrečela jsem se. Žádné scény ani hysterii, prostě slzy, které se nedaly zastavit. „Jen mi řekni pravdu,“ prosila jsem. „Kdo je Lucka a proč ti píše uprostřed noci, jestli už spím?“
Robert popadl oblečení a odešel z ložnice. Zůstala jsem tam sama, napůl obnažená, se staženým žaludkem a hlavou plnou katastrofických představ. Chvíli jsem slyšela z vedlejšího pokoje tiché mumlání – pravděpodobně mazal zprávy, nebo jí volal, aby to vyřešil. Když se vrátil, tvářil se vzdorovitě. „Je to jen kolegyně, která mi občas napíše, protože máme společný projekt. Nic víc,“ řekl a pokusil se obejmout mě kolem ramen, jako by tím mohl všechno vymazat.
Dělala jsem, že mu věřím, ale uvnitř jsem tušila, že se něco nenávratně zlomilo. Ten večer se už nic hezkého nestalo. Usnula jsem se slzami a on ode mě ležel co nejdál. Druhý den v práci jsem nedokázala na nic jiného myslet. Pořád jsem před sebou viděla tu větu, „Dáš vědět, až bude spát?“ Komu by něco takového psala kolegyně? A co znamenalo to „až bude spát“? Mělo to znamenat, že čeká, až nebudu nic tušit?
Domů jsem se plížila s obavami. Robert seděl v obýváku a vypadal, že skoro nespal. Jakmile jsem otevřela dveře, začal se vymlouvat, že Lucka je prý stará známá, která něco řešila ohledně práce a že to celé dělám zbytečně velké. „Proč bych si s ní psal o tobě, prosím tě?“ durdil se. Cítila jsem, že všechna ta jistota, kterou jsme spolu měli, je pryč. „Tak mi ukaž ty zprávy,“ zopakovala jsem. „Ať vím, že je to nevinné.“ Místo odpovědi na mě vyštěkl, že mu lezu do soukromí, a šel pryč.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Zamilovanost, která dřív přikryla všechny drobné stíny, najednou zmizela. Vzpomněla jsem si na drobné signály z minulých týdnů – jak se častěji chodil sprchovat hned po příchodu domů, občas tajné noční SMS, v práci zůstával přesčas mnohem častěji než dřív. Najednou mi došlo, že jsem jen zavírala oči před zjevnými fakty.
Když se Robert vrátil, tvářil se, že všechno urovná. Položil přede mě telefon a ukázal mi prázdnou konverzaci s jménem Lucky. „Vidíš? Nic tam není,“ prohlásil nevzrušeně. Jenže já jsem věděla, že to všechno vymazal. A co horšího – že takhle dokáže vymazat i náš vztah. „Lžeš mi přímo do očí,“ řekla jsem tiše. „A ničíš, co jsme spolu vybudovali.“
Ten večer jsem ho požádala, aby odešel. Nesnáším hádky, ale v tu chvíli jsem věděla, že musím jednat. Přes slzy jsem skoro neviděla, jak si balí věci do sportovní tašky a snaží se vymyslet, co ještě říct, aby si zachránil tvář. Bylo to zbytečné. Lhala bych, kdybych tvrdila, že to nebolí nebo že jsem v klidu. Jsem zničená, cítím se brutálně podvedená a nevím, co bude dál.
Rodina a přátelé se mě snaží uklidňovat, že je to možná jen dočasné selhání a že bych mu měla odpustit. Ale uvnitř už nedokážu věřit člověku, který tak snadno našel místo pro jinou ženu ve chvíli, kdy jsem ho milovala nejvíc. Měl všechno – lásku, důvěru, společné plány – a zahodil to kvůli tajným nočním SMS.
Teď přemýšlím, jestli existuje cesta zpátky, nebo jestli mám začít nový život bez něj. Nechci se rychle rozhodovat, protože všechny emoce jsou ještě čerstvé, ale zároveň cítím, že tahle rána jen tak nezmizí. Jedna jediná zpráva, pár slov od cizí ženy, rozbily mou představu o společné budoucnosti na kousíčky.
Možná že časem pochopím, že to tak mělo být. Že jsem potřebovala sundat růžové brýle a vidět, jak křehká láska opravdu je. Ale teď jen vím, že nic není bolestivější, než když vám důvěru roztrhá jediná zpráva v noci, kterou nejste vy.
