Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že skončím v situaci, kdy budu tajně prohledávat telefon svého přítele, zatímco se on sprchuje. Jo, zní to jako scéna z laciného seriálu, ale udělala jsem to. A upřímně? Nelituju. Protože jsem tak zjistila, že mě celé měsíce podváděl. A to ne s kýmkoli, ale s prodavačkou v místní „bageterii“ na rohu – vážně, koho by napadlo randit zrovna tam?
No jasně, asi si říkáte: „Takže šmírovat je v pohodě?“ Ne, není. Vím, že to není košer a že se tím narušuje soukromí. Jenže bez toho bych dál žila ve sladkém nevědomí, zatímco on by dělal, co chtěl. Takže vyberte si menší zlo: buď zůstat naivní a nechat se vodit za nos, nebo odhalit pravdu.
Co se stalo? Už asi měsíc jsem měla nepříjemný pocit. Přítel schovával mobil, bral hovory za dveřmi, domů přicházel pozdě s řečmi o „moc práce“, a jednou, když jsem se ho zeptala, proč má v mapách uloženou trasu k místu, kam prý nikdy nechodí, jen zamumlal něco o špatné GPS. Jasná stopa. Jenže já jsem se pořád tvářila, že je to možná moje paranoia.
Dokud jedno ráno, než jsem vyrazila do práce, nešel do koupelny a nechal mobil na gauči. Úplně odemčený. Jako by si osud řekl: „Tady, zjisti si, co potřebuješ.“ Ruce se mi klepaly a žaludek dřel, ale sáhla jsem po telefonu. A to, co jsem tam našla, mě zasáhlo jako rána pěstí.
Textovky, fotky, dokonce i plánování schůzek. Posílal jí romantické i lechtivé zprávy, řešili, kdy a kde se sejdou… A to všechno v době, kdy jsem já v klidu spala vedle něho. Byly tam i stížnosti na mě, jak se mnou není spokojený a jak je těžké to se mnou vydržet. Fajn, tak aspoň je upřímný někde, že?
Když vylezl z koupelny, čekala jsem se zkříženými pažemi a telefonem v ruce. Nastalo peklo. Nejprve popřel: „Nevím, o čem mluvíš.“ Pak zlehčování: „To je jen kamarádka. Nic vážnýho.“ Nakonec útočil na mě: „Jak sis dovolila hrabat se mi v mobilu?! Jsi šílená!“ Typické. Přistižený nevěrník reaguje obranným útokem.
Já už ale měla jasno: konec. Řekla jsem mu, ať si sbalí saky paky a jde. A vzkázala jsem té prodavačce, že si ho může klidně nechat, ať si užije. V duchu jsem se trpce smála — jestli si myslela, že je něčím extra, tak pro něj možná bude jen další zářez, dokud nenajde jinou.
Samozřejmě se cítím blbě, že jsem prolomila jeho soukromí. Nějaký kousek ve mně říká, že je to nefér. Ale pak si říkám: On byl ten, kdo podváděl. Není horší porušit důvěru v partnerství tím, že lžete a scházíte se s někým jiným, než když si druhá strana ověří, co se děje?
Nejhorší bylo vyrovnat se s vinou, že jsem „ta zlá, co špehovala“. Několik týdnů jsem se s tím prala — co když jsem byla příliš majetnická, co kdybych mu prostě víc věřila, promluvila si… Ale víte co? Mluvila jsem s ním mnohokrát. On jen mlžil. A kdybych se nepřesvědčila sama, dál by mě vodil za nos.
Člověk si pak uvědomí, jak je důvěra křehká a jak snadno ji můžou sociální sítě a mobily rozmetat. V dnešní době je „tajný život“ v kapse skoro každého. Otázka zní, jak si zachovat důvěru, když je tolik možností ke lhaní.
Nakonec jsem se poučila: Za prvé, někteří lidé dokážou lhát naprosto bez mrknutí oka. Za druhé, někdy intuice křičí pravdu. A za třetí, vztah bez upřímné komunikace je odsouzen k zániku — nezachrání ho ani to, že budete předstírat slepotu.
Zajímalo by mě, jestli jste se někdy ocitli v podobné situaci. Šli jste a zkontrolovali partnerův mobil? Nebo radši hrajete hru důvěry i za cenu, že vás může zradit? Všichni asi říkají, že by to „nikdy neudělali“, dokud se v nich nerozbliká poplašné světýlko.
A co byste dělali, kdybyste našli podobné důkazy jako já? Pokusili byste se to urovnat, nebo by to pro vás byl konec? Já se rozhodla skoncovat. Nemělo cenu zkoušet ještě něco zachraňovat, když on byl schopný tak arogantní obrany.
