Článek
Bylo jedno z těch úmorných čtvrtečních odpolední. Po osmi hodinách zírání do excelových tabulek v korporátu, kde pracuji, jsem měla pocit, že mi exploduje hlava. Děti jsou velké a byly na kroužcích, manžel na služební cestě. Potřebovala jsem vypadnout. A tak jsem udělala to, co dělají tisíce jiných unavených žen z Prahy – sedla jsem do auta a jela se odreagovat do nákupního centra na Černém Mostě.
Nepotřebovala jsem nic konkrétního. Jen jsem chtěla chodit, koukat do výloh a na chvíli nemyslet na práci ani na to, co bude k večeři. Koupila jsem si předražené kafe a posadila se v patře s výhledem na hlavní promenádu. Sledovala jsem ten nekonečný proud lidí – rodiny s dětmi, zamilované páry, partičky teenagerů. A pak jsem ho uviděla.
Petra. Manžela mé nejlepší kamarádky Evy. Znala jsem ho dvacet let. Byl to okouzlující, vtipný chlap, kterého jsem Evě vždycky trochu záviděla. Měli navenek dokonalé manželství. Jenže teď tam nestál s Evou.
Držel za ruku ženu, kterou jsem v životě neviděla. Byla mladší, s výraznými zrzavými vlasy a smála se na celé kolo. Prošli jen pár metrů od mého stolu. Petr jí něco šeptal do ucha a ona se smála ještě víc. Vypadali jako čerstvě zamilovaný pár na svém prvním rande. Nebylo pochyb. Tohle nebyla kolegyně z práce ani jeho sestřenice.
Zůstala jsem sedět jako opařená, srdce mi bušilo až v krku. V hlavě mi okamžitě naskočila Eva. Eva, která byla doma a chystala Petrovi jeho oblíbenou večeři. Eva, která mi minulý týden vyprávěla, jak plánují druhou svatební cestu k výročí. Zvedl se mi žaludek. Ta zrada, kterou jsem viděla, bolela tak, jako by se děla mně.
Celou cestu domů jsem přemýšlela, co budu dělat. Mlčet? Krýt ho? Stát se součástí téhle špinavé lži? To jsem nedokázala. Eva byla moje sestra, i když ne pokrevní. Zasloužila si vědět pravdu, ať je jakkoli bolestivá. Byla jsem přesvědčená, že dělám správnou věc.
Druhý den jsem jí zavolala a domluvila si s ní schůzku v naší oblíbené kavárně. Byla jsem nervózní, celou noc jsem nespala. V hlavě jsem si přehrávala, jak jí to co nejšetrněji řeknu.
Seděly jsme naproti sobě. Eva vesele štěbetala o nové knize, kterou čte. Já jsem jen mlčky míchala lžičkou dávno rozpuštěný cukr ve svém cappuccinu.
Nadechla jsem se. „Evi, musím ti něco říct. A je to hrozný. A přísahám, že bych si přála, abych to nemusela dělat.“ A pak jsem jí to řekla. Popsala jsem jí tu scénu. Tu zrzku, to držení za ruce, ty jeho zamilované pohledy.
„Vím o ní už půl roku, Jano,“ řekla tiše. „A víš, co je na tom nejhorší? Že jsme se s Petrem před měsícem dohodli, že to zkusíme spravit. Chodíme spolu do manželské poradny. On přísahal, že to s ní ukončil. A já jsem se rozhodla, že mu dám ještě jednu šanci. Kvůli nám, kvůli dětem. Byla to ta nejtěžší a nejkřehčí dohoda mého života.“
Podívala se na mě a v jejích očích nebyl vděk, ale obvinění. Naše přátelství ten den neskončilo. Ale změnilo se. Ta pravda, kterou jsem jí vnutila, i když ona se rozhodla ji na chvíli nevidět.
