Článek
Chodím těmi nablýskanými chodbami a prázdnými kancelářemi jako duch. Vidím zbytky životů těch druhých. Fotky jejich dětí na stolech, zapomenuté hrnky od drahé kávy, účtenky z luxusních obědů. A přemýšlím. Jací jsou ti lidé? Jsou šťastní?
Já mám svůj život. Malý byt, dospělé děti, které mají své vlastní starosti. A sny. Mám takový malý, obyčejný sen. Chtěla bych se jednou podívat k moři. K opravdovému, teplému moři. Třeba do Chorvatska. Šetřím si na to každou korunu.
Minulý týden jsem uklízela kancelář jednoho z ředitelů. Je to velká, rohová místnost s výhledem na celé město. Vynášela jsem koš. A mezi papíry jsem uviděla něco barevného. Byla to letenka. Tedy, spíš její zbytek, byla roztrhaná. Ale dala se složit.
Byla to letenka do business class. Na Maledivy. Zvědavě jsem se podívala na cenu, která tam byla uvedená. To číslo se mi zatočila hlava. Bylo to víc, než vydělám za půl roku.
Stála jsem tam, v té tiché, luxusní kanceláři, a v ruce jsem držela ten roztrhaný papír. A najednou jsem viděla ten rozdíl mezi námi. Tu obrovskou, nepřekonatelnou propast mezi mým světem a světem toho člověka, který si může dovolit jen tak vyhodit letenku za dvě stě tisíc.
On letí na Maledivy, do ráje. A já sním o Chorvatsku. A najednou mi ten můj sen připadal tak malý, tak směšný. Tak ubohý. Cítila jsem zklamání. Proč on ano a já ne? Pracuju celý život. Jsem poctivá. A stejně si nikdy nic takového nemohu dovolit.
Ten pocit křivdy byl tak silný. Chtělo se mi brečet. Nad tím, jak je ten svět rozdělený. A já jsem na té špatné straně.
A jak jsem tam tak stála, s roztrhanou letenkou v ruce, najednou jsem si vzpomněla na svou vnučku. Jak se smála, když jsem ji minulý víkend učila péct bábovku. Na ten její upatlaný, ale šťastný obličej.
Vybavila jsem si svou malou zahrádku za domem. Tu radost, když mi poprvé vykvetly pivoňky. Ten pocit, když si večer sednu na lavičku a jen tak poslouchám ticho vesnice.
A došlo mi to. Ten ředitel má sice Maledivy. Ale má tohle? Má čas na svou vnučku? Má radost z pivoněk? Ví, jaké to je, jen tak sedět v klidu a být spokojený?
Ano, ten svět je nespravedlivý. A já nikdy nepoletím business class na Maledivy. Ale můj život není o nic horší než ten jeho. Je jen jiný. A to moje malé, obyčejné štěstí – vnučka, zahrádka, klid – se nedá koupit za žádné peníze.
Tu letenku jsem vrátila do koše. A šla jsem uklízet dál.
Někdy nás pohled na bohatství ostatních přesvědčí, že náš vlastní život je chudý a bezcenný. Ale to největší bohatství se neměří penězi ani exotickými dovolenými. Měří se malými, obyčejnými okamžiky radosti, které si za peníze nekoupíte. A ty máme všichni na dosah.
