Článek
Sál voněl stejně – kalafunou, prokřehlým dřevem a potem nasáklým v parketách. Položila jsem prsty na tyč, uhlazenou tisíci doteky, a na okamžik jsem v odrazu zrcadel neviděla dvaapadesátiletou ženu, ale Uršulu, kvůli níž kdysi diváci plakali dojetím.
Přišla jsem jen pro pár mnoho let zapomenutých věcí, protože budovu čekala rekonstrukce. V šatně jsem objevila krabici s mými dávno odepsanými piškoty – potrhané, prosáklé potem a krví, ale stále krásné, jako kronika mého života. Držela jsem je a cítila, jak mě pálí staré šrámy i vzpomínky na ovace.
Vtom se po špičkách přiblížila Alina – nová hvězda souboru, o níž kritikové psali v superlativech. Její pohyby byly dokonale pružné, lehounké, naplněné energií, kterou i já kdysi rozdávala. Obdiv i hořká závist se míchaly v jediný trpký koktejl.
Zastavila se u mne a s úctou ukázala na piškoty.
„Smím?“ kývla. Beze slova jsem jí je podala. Opatrně je obracela mezi prsty, a pak téměř šeptem pronesla:
„Vy jste Uršula Maléřová, že? Znám vás z fotek ve foyer a záznamů z archivu… Muselo to být úžasné, prožít to doopravdy. Vy jste legenda – kus baletní historie.“
To slovo – historie – mi projelo srdcem jako ledová střepina. V jejích očích jsem nebyla živá tanečnice, ani starší kolegyně, ale černobílá fotografie. Zrnité video. Výstava v muzeu. Všechen můj kdysi pulzující život se smrskl na kapitolu ve skriptech dějin tance.
Chtěla jsem vykřiknout, zranit ji slovy, dokázat, že pořád dýchám. Ale zahlédla jsem v jejích očích jen čistý obdiv, dětsky upřímný a nesoudící. Nechtěla ranit; jen vyslovila pravdu.
Místo výčitek ze mě vyšel slabý, roztřesený šepot: „A… jak na těch záznamech vypadám? Dobře?“ Znělo to uboze – prosila jsem o potvrzení vlastní existence.
Alina se pousmála. „Jste jako plamen,“ řekla prostě.
Vrátila mi moje piškoty. Sevřela jsem je, přikývla a tiše odešla. Alinina slova mi stále zněla v hlavě. Ano, kdysi jsem byla plamen. A každý oheň jednou dohoří – zůstane po něm popel a vzpomínka, které druzí mají za historií.
Hořkost nezmizela, proměnila se. Už to nebyla pouhá závist na mládí, ale bolestné smíření s tím, že jsem poprvé spatřila nevyhnutelnou tvář času.
