Článek
Vzduch v budově byl klimatizovaný, sterilní a voněl po penězích a ambicích. Všechno tu bylo tiché, tlumené a v odstínech šedé a ocelové modři. Já, se svou rukou potetovanou barevnými pivoňkami a malým kroužkem v nose, který jsem si jako jediný nechala, jsem do tohohle světa nezapadala. A věděla jsem to.
Už léta jsem zvyklá na ty pohledy. Na to, jak si mě lidé rychle zaškatulkují. Mladá, potetovaná, s piercingem – to se u nich rovná nespolehlivá, impulzivní, neprofesionální. Nezáleží na tom, že mám diplom z ekonomie s červeným proužkem, že mluvím třemi jazyky a že ve svém volném čase dělám dobrovolnou záchranářku. Lidé vidí nejdřív obal. A ten můj se jim většinou nelíbí. Dnes jsem se ten obal snažila co nejvíc potlačit. Dlouhé rukávy, decentní kalhoty, stažené vlasy.
„Slečna Nováková?“ ozval se ostrý hlas. Zvedla jsem hlavu. Přede mnou stála žena v dokonale padnoucím kostýmku, s přísným drdolem a pohledem, který by dokázal zmrazit úsměv. Byla to ona. Personalistka. Už od pohledu jsem věděla, že tohle bude těžké.
Její kancelář byla stejně neosobní jako zbytek budovy. Usadila mě ke stolu, letmo přelétla můj životopis a pak zvedla oči. A ten pohled… to nebyl jen profesionální odstup. Byl to chladný, hodnotící despekt.
Prošla se mnou mé zkušenosti, znalosti, cíle. Odpovídala jsem klidně, věcně, profesionálně. Cítila jsem, že jsem ji svými odpověďmi trochu překvapila. Jako by nečekala, že z „té potetované holky“ vypadne něco smysluplného. A pak přišla ta rána.
Naklonila se dopředu, na tváři pobavený, lehce jízlivý úsměv. „Slečno Nováková, váš životopis je… zajímavý,“ řekla a to slovo protáhla, jako by mělo pachuť. „Ale řekněte mi upřímně, s tím… vaším vzhledem,“ očima sjela k mým rukám a pak k obličeji, „skutečně si myslíte, že se hodíte do prostředí, jako je naše?“
A je to tady. Ta věta. Ta věčná písnička, kterou slýchám pořád dokola. V tu chvíli se ve mně sevřel žaludek. Možná to znáte taky. Ten pocit, když vás někdo jedinou větou pokoří.
V hlavě se mi rozjel starý známý kolotoč myšlenek. Chtělo se mi křičet. Chtělo se mi jí říct, že barva na mé kůži nemá absolutně žádný vliv na mou inteligenci ani pracovní morálku. Že ty pivoňky na mé ruce mi nebrání v tom, abych sestavila finanční analýzu, a malý kroužek v nose mi nezakaluje úsudek. Ale co by to změnilo? Jen bych potvrdila její stereotyp o impulzivní a emočně nestabilní „rebelce“.
Místo toho jsem se v duchu přenesla o měsíc zpátky. Do noci plné blikajících majáků, deště a křiku. Viděla jsem před sebou zdemolované auto a v něm vyděšenou, zraněnou holku. A pamatovala jsem si ten klid, který ve mně zavládl. Ten soustředěný chlad, kdy svět okolo zmizí a existuje jen jeden úkol: pomoct. Pamatovala jsem si na vděčný pohled jejího otce, když jsme mu ji předávali, živou a stabilizovanou. A přesně tenhle muž mi řekl: „Slečno, vaše schopnost zachovat klid a profesionalitu pod takovým tlakem je neuvěřitelná. V mé firmě bych pro lidi, jako jste vy, měl místo hned.“
A tahle vzpomínka mi dala sílu. Zhluboka jsem se nadechla a ten vnitřní chaos se uklidnil. Podívala jsem se té ženě zpříma do očí. Můj hlas byl naprosto klidný, když jsem promluvila.
„Rozumím vašim obavám z prvního dojmu,“ začala jsem pomalu a věcně. „Nicméně na tento pohovor nepřicházím úplně náhodou. Přicházím na přímé doporučení vašeho regionálního ředitele, pana Dvořáka.“
V jejích očích se mihl první stín nejistoty.
Pokračovala jsem stejným tónem. „Jeho dceru Aničku jsem před měsícem s kolegy z dobrovolné záchranné služby vytahovala z auta po vážné dopravní nehodě. Pan Dvořák se tenkrát zmínil, že člověk, který dokáže zůstat klidný a profesionální v takové situaci, by mohl být pro vaši banku přínosem. A já věřím, že měl pravdu.“
Ticho, které v místnosti nastalo, bylo ohlušující. Viděla jsem, jak jí to v hlavě šrotuje. Jak se její samolibý úsměv rozpadá. Ten den jsem tu práci dostala. Ale co je důležitější, dostala jsem i potvrzení toho, co jsem v hloubi duše vždycky věděla. A to je to, co bych vám chtěla říct.
Nikdy nedovolte, aby vás soudili jen podle obalu, ať už je jakýkoliv. Protože vaše skutečná hodnota není v tom, jak vypadáte, ale v tom, co děláte a kým jste, když na tom skutečně záleží.
